Příběh o dívce, která chtěla létat

21. května 2018 v 17:00 | Smrtka314 |  Jednorázovky :)

O dívce, která chtěla létat

Stála u okna, jednou rukou se opírala o parapet a druhou si podpírala hlavu. Čerstvý vítr jí jemně čechral krátké, světle hnědé vlasy. Bylo to příjemné. S povzdechem sledovala hejno ptáků kroužící na modrém prosluněném nebi. Jak se krásně vznášejí nad krajinou a nemají žádné starosti. Už od mala chtěla být jako oni. Moct se vznášet a létat, jen tak, o ničem nepřemýšlet, letět dál a dál, nahoru až k samotným výšinám. Proč mají ptáci křídla a lidi ne? Proč si mouchy, komáři, včely a všechna tahle stvoření mohou poletovat, jak chtějí, ale lidi ne? Ona ne? Kdyby jen na chvíli, na malou chvilku, aby věděla, jaké to je. Alespoň tohle chtěla. Představy jí už nestačily. Pořád jí v životě něco chybělo. "Je to fakt nefér! Vy si můžete létat, kam chcete a já tu musím dřepět pěkně dole!" Zanadávala si nejspíš jen sama pro sebe. Pár bílých mraků opět odkrylo velké zářící slunce. Měla bych už přestat snít, pomyslela si.

Odvrátila se od okna a uviděla svého manžela, jak tam jen stojí a pozoruje ji. Ušklíbl se. "Zase se zasněně koukáš z okna? Vždyť to tam vypadá pořád stejně, nebo ne?" Přišel blíž a objal ji. Nikdy mu o tom neřekla. Bála se, že by jí nerozuměl. Možná by si myslel, že je blázen. A možná i trochu byla. Ale svého snu se nechtěla vzdát. Ne v letadle a ostatních dopravních prostředcích, ona chtěla létat jako pták. Volně a svobodně. Co nejvýš.

"Už je skoro dvanáct hodin miláčku, myslíš, že bys mohla něco uvařit? Já zatím přebalím malou, smrdí to až do spodního patra." Usmála se na něj. Zasnila se na moc dlouhou dobu a úplně zapomněla na všechny ty povinnosti, které musí dnes ještě stihnout. Tak honem vařit a uklízet. Měla štěstí, že jí její drahá polovička se vším ochotně pomáhala. Vlastně by si ho jinak ani před rokem a půl, ve svých dvaceti letech, nebrala. A přece, pořád jí něco chybělo…

Když ještě před několika lety chodila na střední školu, cestou potkávala různé lidi. Jednou viděla, jak pět starších kluků šikanovalo dva mladší. Chtěla něco udělat, nějak pomoct těm dvěma, ale určitě by jí taky ublížili, a tak se neobtěžovala a šla dál. Kdyby tak ti chudáčci uměli létat, pomyslela si, hned by se těm darebákům ztratili z dohledu… Sama naštěstí obětí šikany nikdy nebyla, přece jen byla docela hezká, učila se průměrně a nedávala najevo svůj názor, když věděla, že se neshoduje s většinou.

V jeden krásný podzimní den, kdy slunce krásně svítilo a vítr jemně vál, se vypravila sama na procházku do vysokých kopců, kam ráda chodívala přemýšlet a odpočívat. Manžel jí nabídl, že pohlídá dceru, aby se mohla projít a pročistit si hlavu. Když došla až na vrchol nejvyššího kopce, sedla si na její oblíbené místo do trávy s výhledem na krajinu. Touhle dobou už všechny stromy změnily barvu listů ze zelené na žlutou, oranžovou, červenou nebo vínovou. Krásný pohled. Z ročních období měla podzim nejraději. Nebylo ani moc teplo ani moc zima, příroda se krásně zbarvovala a téměř vždy, když měla smutnou náladu, tak pršelo, jako by nebe truchlilo s ní. Jako by říkalo: "vím, co tě trápí a čím si procházíš. Já ti rozumím." Šum deště ji uklidňoval.

Seděla tam, na kopci a koukala se dolů, na spoustu malých domečků, z jejichž komínů se většinou hustě kouřilo. Pozorovala skupinku dětí hrajících si na dětském hřišti. Za chvíli jistě všichni zmizí, bude čas oběda. Vítr začal foukat silněji, pomyslela si, když pohlédla na stromy a jejich barevné listí. Hraje si s nimi jako kočka s myší. Kočka… Jako malá měla kočku. Milovala to nádherné chlupaté rozverné zvířátko. Byla tak roztomilá. Ovšem jen do doby, než ji srazilo auto a vzalo jí všech 9 životů. Jak se jí tenkrát naplakala…

Na čelo jí spadla kapka vody. Podívala se nahoru. Nebe už nebylo modré, ale šedé a pořád tmavlo. Začalo pršet. Svět jako by byl najednou černo-bílý. S ponurými barvami a chladným pocitem na ni padla ještě horší nálada. Najednou měla nutkání se zvednout a jít blíž k okraji, kde byl prudký sráz. Viděla hejno ptáků, zběsile poletujících nad lesem. Ano, tady byl ještě lepší výhled, lépe se tu dalo přemýšlet. Ale nějak jí myšlenky pobíhaly jen kolem těch špatných událostí v jejím životě. Kdyby její chlupatou kamarádku nepřejelo auto, mohla by s ní být ještě teď. V duchu nadávala všem nepozorným řidičům. Nebo když se její nejlepší kamarádka musela odstěhovat 300 kilometrů daleko. A tenkrát, když na sebe převrhla vařící konev a pak musela do nemocnice. Ještě teď má jizvy na několika částech těla. Byly ale i daleko horší věci - úmrtí babičky a dědečka, pouhých osm měsíců od sebe, celá rodina hodně truchlila. A její první přítel ji po dvou letech opustil kvůli závislosti na počítačových hrách. Celé dny se zavíral u sebe v pokoji a o ničem jiném nechtěl slyšet, dokonce zanedbával školu. Plakala každou noc, když na něj myslela. Snažila se to nějak urovnat, ale on ji pak stejně odhodil jako kus hadru.

Všechny ty hořké věci z jejího života, které přebily chuť sladkého a často se pak připomínaly. Kvůli tomu, co všechno se jí stalo, kvůli tomu, jak byla bezradná a utrápená, kvůli nespravedlnosti v tomhle světě a bezmoci napravit všechny ty křivdy, kvůli tomu chtěla být volná jako pták a užívat si, nemít žádné starosti a problémy, nemuset se ničeho bát.

Udělala ještě pár kroků na samotný okraj. Kdybych tak mohla létat, alespoň jednou, na chvíli, pomyslela si snad už po tisícáté. Podívala se dolů. Poprvé a naposledy, cítit ten poryv větru, tu volnost a svobodu, žádný stres a povinnosti, žádná tíha na srdci…

Skočila. Padala pouhých sedmdesát metrů, ale vnímala to jako věčnost. Vlasy jí divoce vlály a oblečení se zmítalo. Konečně letěla. Konečně byla rovná těm ptákům a všem lítajícím tvorům. Na tváři se jí objevil blažený úsměv. Za chvíli už bude volná, posledních pár metrů k zemi a…

Probudila se. Napůl otevřeným oknem proudil do malé místnosti chladný ranní vzduch. Slunce ještě spalo, i svoje první paprsky ještě schovávalo pod peřinou. Náhle se z malé postýlky ozval jakýsi zvuk. Rozespalá se posadila. "To už zase brečí?" Zeptala se manžela. "Ne. Myslím, že se směje." Oba vstali a podívali se do postýlky. Malá holčička se koukala na zavěšené hračky nad postýlkou. Pak se podívala na svoje rodiče a vydala další zvuk podobný tulenímu smíchu a prasečímu chrochtání, který zopakovala ještě několikrát a hlasitěji. "Ona se vážně směje!" Zaradovala se. "První pořádný smích naší krásné holčičky." Řekl její manžel, dal jí pusu na čelo a objal ji. "Víš, co si přeju?" Zeptala se ho. "Copak?" "Abychom my tři byli navždy spolu a šťastní. Nic jiného už nechci." Odpověděla a objala ho ještě pevněji. "To víš že budeme, ty moje lásko."

Každý má v životě trápení, ale řešení není to všechno hodit za hlavu svoji, nebo na hlavu někomu jinému. Postavit se tomu čelem a pak vidět, jaké dobré věci to přináší a užívat si ty světlé chvilky našeho života, to je pravý smysl. Tahle dívka právě dospěla a uvědomila si, že událost z jejího snu je velmi nezodpovědná a hloupá a rozhodně to není řešení. Láska a štěstí získané z malých i velkých radostí jejího života jí dodaly sílu a ona poznala, že dokáže létat i bez křídel a na pevné zemi. A na ten kopec, její oblíbené místo, už nikdy nešla sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bernard Bernard | Web | 5. června 2018 v 23:18 | Reagovat

Informace o pražském metru naleznete zde http://www.prazske-metro.cz/mapa-prazskeho-metra/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama