Dračí věž - 10. kapitola

13. května 2018 v 16:44 | Smrtka314 |  Dračí věž

Dárek

Probrala jsem se až v Liamově pokoji. Seděl vedle mě, opřený o zeď, a tiše oddechoval. Ach, jak se mi ulevilo! Představa, že by mě unesli nepřátelé, byla nesnesitelná. A Liam, jako vždy, myslel na to samé. Když viděl, že už jsem při vědomí, hluboce a starostlivě se na mě podíval. V očích jsem měla pořád strach, ale ten postupně zmizel. Protože byl Liam se mnou. Ano, byl se mnou a to mi dopřávalo pocit bezpečí.

Pak mě znovu objal, jako před pár dny na balkonku, ale silněji. Dlouho nic neřekl. To je asi poprvé, co vidím, že ho něco vážně vyvedlo z míry. "Bojím se, že tě ztratím." Řekl náhle. Zmateně jsem na něj pohlédla. "Jednou ses mě ptala, čeho se bojím. Bojím se, že se něco stane nebo odejdeš a už tě nikdy neuvidím." Začal mi upravovat rozcuchané vlasy. "Bojím se, že…" "Ták, tady jste!" Vtrhla do pokoje paní Luttenová. "Už jsem si začínala myslet, že se vám něco přihodilo." Opřela se rukou o stůl. "Jaký byl večírek? Bylo tam hodně lidí?" "Docela dost. Budu od Vás něco potřebovat, paní Luttenová. Pojďte se mnou. Lyro, ty běž spát." "Ale…" "Byl to těžký den, musíš si odpočinout." "Nemůžu odpočívat, chci ti pomoct!" Něžně, ale dominantě na mě pohlédl. "Neodmlouvej." Pak se mírně zamračil a odešel s paní Luttenovou. Asi bude hodně naštvaný. Nebyli jsme připravení.

Ráno za mnou přišel do pokoje. Rozmrzele jsem vstala. Bylo ještě docela brzo. "Něco jsem ti přinesl. Nemohl jsem se tak nějak dočkat, snad se ti bude líbit." S omluvným pohledem vytáhl z kapsy malou černou chlupatou kouli a položil mi ji na postel. "Mimochodem, udělal jsem pár opatření, takže je zámek bezpečný, ale mimo něj už to zaručit nemohu, takže sama nikam nechoď, je to jasné?" "Pokud si myslíš, že to není vhodné, pak tě poslechnu. Ale nechci být pořád zavřená." "Lepší zavřená, než mrtvá. Doufám, že chápeš vážnost situace. Pokud by se ti něco stalo, tak…" "Neboj se, budu opatrná. Slibuju, že nikam nepůjdu bez tvého vědomí." "Dobře. A ještě jedna věc. Řekl jsem paní Luttenové, aby ti připravila lepší pokoj. Bude přímo vedle mého, tak budu mít větší jistotu, že je vše v pořádku. Taky bude prostornější s větší terasou a…" "Děkuju ti, ale nepřeháníš to trochu? Tohle mi přece stačí." Byl smrtelně vážný. "Já nikdy nepřeháním. Chci tě mít vedle sebe. A teď mě omluv, musím ještě dořešit pár záležitostí."

Odešel, zrovna když se začaly objevovat první paprsky slunce. Chlupaté klubíčko na mé posteli sebou škublo. Pugini, jak jsem se později dočetla v knize, se poprvé probouzejí s východem slunce. Osobě, kterou Pugin uvidí jako první po probuzení, se stane naprosto loajální a následuje ji úplně všude. Pokud ta osoba umře, nebo Pugina zavrhne, nebohé zvířátko pravděpodobně umře steskem do několika dní.

Chlupáč se otřepal a otevřel svoje očička. Zamrkal a hned se rozradostněl, že mě vidí. Natáhl ocásek a po svých čtyřech malých končetinách začal hopkat po posteli. Nahoře mu vyrůstaly dokonce dva malé růžky. Nic takového jsem nikdy předtím neviděla. "Co ty jsi mi ale za potvůrku." Pohladila jsem ho a hned se ke mně začal tulit a vrnět. Miloučké stvořeníčko.

Ještě ten den byl pro mě přichystán pokoj hned vedle Liamova pokoje. Měl pravdu, je prostornější a lepší. Všechny moje věci do něj přenesli a večer už jsem byla v novém. "Doufám, že se ti tu líbí. Ráno jsi nevypadala moc nadšeně." "Promiň, byla jsem ospalá, v noci jsem nemohla usnout, spala jsem jen několik hodin." "Dnes můžeš jít spát dřív, určitě ti to prospěje." "Ano. A děkuju ti za krásný pokoj a tohohle chlupáče. Až se cítím skoro hloupě, že já tobě nic nedávám." "Ale jistě že dáváš. Když jsi tady, cítím se mnohem lépe. Nemusíš mi dávat hmotné dárky, stačí, když se na mě usměješ a… ehm... " Pugin najednou vyběhl a začal tahat Liama za nohavici. Ten se ale nenechal a posadil se na postel. "Už jsi ho pojmenovala?" Kývla jsem. "Ano. Jmenuje se Ryko."

Po tom přepadení mi Liam nedal moc času na odpočinek a zase jsme začali trénovat. Jestli jsme to předtím nebrali vážně, tak teď už určitě ano. Za posledních pár dní jsme jen trénovali a o ničem jiném se nebavili. Snažila jsem se potlačit svoje pocity a city, aby mě nic nerozptylovalo a mohla jsem se plně soustředit na zlepšování svých schopností. To ovšem mělo neblahý vliv na moji psychiku a čím dál častěji jsem přemýšlela, jestli to vůbec zvládnu. Liamovi jsem o tom neřekla nic, přece jen to nebylo nejvhodnější téma, i když poznal, že se mnou není všechno v pořádku. Naštěstí můj chlupatý společník vždy věděl, jak mi zlepšit náladu.

O další dva dny později nás čekalo překvapení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama