Dračí věž - 6. kapitola

19. dubna 2018 v 16:44 | Smrtka314 |  Dračí věž

Pokrok

O hodinu později už se pomalu smrákalo a já pořád nemohla proměnit ani vlasy na hřívu nebo svoje uši na lví. "Už jsi to skoro měla. Na chvíli ti zesvětlaly vlasy. Pokračuj, to zvládneš. Jakmile na to přijdeš, už ti to půjde rychleji, jen musíš vydržet." To se ti lehko řekne... Zavřela jsem oči, nadechla se a pak mě něco napadlo. "Co když se budu chtít toho lva dotknout?" "Je to jen iluze. Musel bych očarovat tvoje hmatové smysly, aby ti připadalo, že lva skutečně cítíš, že se ho dotýkáš." "Udělej to." Sedla jsem si na trávu, oči pořád zavřené a soustředila se na lva. Cítila jsem, že už je blízko, slyšela ho, natáhla ruce a dotkla se jeho hlavy. Měl tak jemnou srst a velkou tlamu, fousky trochu lechtaly a bylo to, jako bych se vážně dotkla pravého zvířete. Líbilo se mi to. Najednou jsem pocítila něco zvláštního, jako bych najednou věděla, co udělat. Bylo mnohem lehčí si představit, jak se moje uši mění ve lví, vlasy ve hřívu, oči ztmavnou a obličej se prodlouží do lvího čumáku. Moje tělo se najednou proměnilo ve lva i s ocasem. "Výborně!" Radoval se Liam. Proměnila jsem se zpátky a radovala se s ním. "Je to vážně těžké zůstat ve zvířecí formě, zvlášť po hodinách tréninku." "Myslím, že už to pro dnešek stačí. Zvládla jsi to nejdůležitější, teď už to nebude tak těžké. Jsem na tebe pyšný." "Když jsem to zvládla jednou, zvládnu to i podruhé a potřetí. Je to skvělý pocit. Děkuju ti, že mi pomáháš, vážně nevím, co bych..." "Ale já vím, mám teď velké nutkání si dát večeři a něco mi říká, že ty taky."

V průběhu několika týdnů jsme trénovali tvrdě každý den, teda spíš já, Liam na mě dohlížel a radil co mám dělat. Musím přiznat, že jsem dokonce na chvíli zapomněla, že se mě sekta ještě pořád snaží najít, protože učení vyžaduje trpělivost, vůli a soustředění a s Liamem mě to bavilo. Zvládla jsem přeměnu do kočky, myši, kohouta a pár dalších zvířat. Součástí bylo i prodloužení doby trvání přeměny.

"Vážně, máš talent." Řekl mi Liam, když jsme se rozhodli jeden večer trénovat ve věži. "Nebo je to možná tím, že tahle věž je pořád přehlcená magickou energií a pomáhá mi to zvládnout." Zvedl pravé obočí, sesedl ze stolu a vzal jednu knihu do ruky. "Zajímavý nápad, ale nejspíš to není pravda. Jsi chytrá a učíš se rychle. Asi to máš i v krvi. Vsadil bych se, že někdo ze tvých rodičů, nebo jejich rodičů, používal magii." "To si nepamatuju, ale možný to je." Zamyslela jsem se. "Co vlastně tvoje sny? Nikdy jsi neviděl něco, co by tohle potvrdilo?" "Myslím, že ne, to bych si nejspíš pamatoval. Ale pořád je tu ta možnost. Zajímá tě to, viď?" Šibalsky se pousmál. "Samozřejmě, že mě to zajímá, byla to moje rodina. Myslíš, že… že by někdo z nich mohl být pořád naživu?" Cítila jsem, jak se jeho nálada změnila. Najednou se na mě díval hrozně vážně. "Tak to nevím a myslím, že bychom se tím neměli zatěžovat. Chtěl jsem dnes probrat další přeměny, zvířata celkem zvládáš, takže jsem myslel, že by sis mohla zkusit neživé předměty. Není to tak složité, jak to zní. Co říkáš?" Pohladil mě po vlasech. "Že ti stejně nejde odporovat, tak mi řekni, co mám dělat." "Jestli jsi moc unavená, můžeme začít až zítra." "Tak to teda ne, už jsi s tím začal a zajímá mě to, chci to zkusit." A hele, úsměv se zase vrátil. "Dobře, když už tu máme tuhle knihu, můžeš to zkusit s ní. Stejně jako u zvířat si představíš, jak se v ni pomalu měníš. Zní to možná trochu divně, ale zvykneš si." "Já už si zvykla, protože od té doby, co tě znám, je můj život samá divnost." Zase ten jeho podezřívavý pohled... "Ale hezká, viď? Líbí se ti tady? Je to lepší, než žít sama v lese?" "Je to… jiný. Můj život se naprosto změnil. Ale neboj se, líbí se mi tu." Dál už jsem ho nenechala pokračovat v konverzaci, rychle mu vzala knihu z ruky a poodešla pár kroků, abych se mohla soustředit.

Po pár dnech soustředění se mi pořád nepodařilo vžít se do role zaprášené knihy nebo poháru na víno. Spíš se mi nechtělo, zvířata jsou zajímavá, s trochou cvičení se dá naučit létat jako pták nebo skákat jako králík, ale kniha? Jenom leží na polici nebo na stole a nemůže se ani hýbat, stejně jako ostatní věci. Liam mě povzbuzoval a občas mě káral za to, že se málo snažím, ale stejně to nepomohlo. Raději jsem se koukala do zrcadla a zkoušela vypadat jinak. S každodenním tréninkem už nebylo těžké změnit si barvu očí zpátky na hnědou, nebo modrou i zelenou, nebo barvu vlasů, styl oblečení a všelijaké pokusy s mým vzhledem, což jsem pak zkoušela na delší dobu a byla jsem několikrát upozorněna, že je sice hezké, že se procvičuju, ale mám zapomenout na to, že bych prováděla takovéhle změny natrvalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama