Dračí věž - 5. kapitola

15. dubna 2018 v 17:00 | Smrtka314 |  Dračí věž

Magická přeměna

Ze vzpomínek mě vyrušila jedna starší žena, která pracovala převážně v kuchyni, paní Luttenová. Jak jsem zjistila, jídlo připravuje dobře a vždycky se usmívá. Jako první paprsky slunce vždy vešla do mého pokoje s vydatnou snídaní. Přinesla mi nové oblečení od Liama a jsem ráda, že ví, že nosím raději kalhoty než běžné šaty. A taky, že se o mě stará, když nemám skoro žádný majetek.

Předešlý den jsem si ani nevšimla, kolik je na zámku lidí. Liam se zřejmě rozhodl obnovit krásu jeho sídla, jelikož všude po chodbách byli muži v nenápadném oblečení a věnovali se převážně vzhledu a zdobení chodeb i pokojů. Oknem bylo vidět pár zahradníků diskutujících o zahradě, půdě a rostlinách a v dálce vedlo několik mladých hochů krásné a statné koně do stájí. Z kuchyně v přízemí se linula neznámá vůně a po chodbě kolem mě právě proběhlo několik dětí. Nejspíš to jsou děti někoho z lidí, kteří tu pracují. Kousek ode mě bylo na zdi připevněné dvoumetrové zrcadlo, které tam včera určitě nebylo. Chtěla jsem se trochu upravit, ale všimla jsem si, že moje oči mají světlejší barvu. Že by se mi to jen zdálo? Ale ne, vážně se jejich hnědá změnila na hnědo-žlutou. Trochu mě to vyděsilo. Liam má přece modrý znak magie tvorby a modré oči. Šílená ženská z jeho vzpomínek měla ničivou magii s červeným znakem a červené oči. Je snad možné, že bych měla díky magii přeměny oči žluté? Stála jsem tam a nevěřila vlastním očím. Vážně. Nějak se mi o tom nikdo nezmínil. Právě jsem v odrazu viděla Liama přicházet po schodišti z kuchyně, když si mě všiml a zřejmě mu došlo, na co právě myslím, protože chtěl najednou jít zase zpátky a myslel si, že si toho nevšimnu. "Liame!" Zastavil se a otočil, ve tváři zase úsměv a pomaleji, než obvykle, se ke mně přiblížil. "Ano?" "Proč jsi mi neřekl, že se mi změní barva očí? Vypadám jako sova!" Zasmál se a pak se zase tvářil nevinně. "Nepovažoval jsem to za důležité. Zvykneš si nebo si pomocí magie proměny vytvoříš jinou barvu." Zdá se mi to, nebo vážně všechno bere tak jednoduše a klidně? Nic ho nerozhodí? Možná jsem se bála zbytečně a Liam mě navíc uklidnil tím, co řekl. Dokážu se proměnit v jiné věci, až se to naučím, změnit barvu očí nebo vlasů by neměl být takový problém. Podívala jsem se znovu do zrcadla. Jasná sova. Snad se mě nikdo nelekne…

Náš první pořádný trénink byl zase na zahradě. Liam se mě nejdřív snažil naučit přeměny, protože teleportace je velmi těžká a dlouho trvá, než se ji naučím normálně používat, ne jako náhodně předešlý den. A telekinezi prý ovládá jen málo lidí. Myslím, že byl přesvědčený, že to všechno zvládnu poměrně rychle a brzo budu umět skoro všechno, možná i tu telekinezi. Právě tahle jeho důvěra mi skutečně pomáhala to zvládnout líp, než jsem si myslela já. Jeho upřímná radost a moje zvědavost a odhodlání mi dodávaly vůli se učit. Ne, že by to bylo uplně snadné, jako vše to vyžaduje spoustu práce, ale díky Liamovi jsem to zvládala mnohem lépe.

"Koukej se!" Řekl Liam, když jsem se jen na chvíli zamyslela a nedávala pozor. Obdivuju jeho zapálení pro tohle všechno. Věnuje se mi možná víc než by měl. To, jak se o mně stará a co všechno pro mě dělá, mi velice rychle pomohlo získat důvěru a začínala jsem se bát, že by to mohlo přerůst v něco jiného, než jen přátelský vztah. Myslel si, že jsem mu na chvíli přestala věnovat pozornost a proto mě napomenul, přece nebudeme ztrácet čas. Ale líbilo se mi ho pozorovat při práci, jak se snaží, všechno mi trpělivě vysvětluje, pohyby jeho rukou jsou tak ladné a přitom efektivně dokážou téměř cokoliv, jeho tmavé načechrané vlasy… "Ale notak, Lyro!" Zase jsem se zamyslela… "Dávej přece pozor!" Zastavil se a starostlivě si mě prohlížel. Pak se jemně usmál, přišel blíž a řekl: "Vím, že je toho na tebe v posledních dnech moc, ale musíš se snažit. Musíš se umět sama bránit, nebudu na tebe dohlížet pořád." "Jak to myslíš? Slíbil jsi mi, že mě budeš ochraňovat a nenecháš nikoho, aby mi ublížil." Ty jeho pronikavé modré oči… ale ne, musím se soustředit. "To víš, že jsem to slíbil a taky pro to udělám všechno, ale můžou být situace, kdy si budeš muset poradit sama. A magii se musíš naučit. Noták, ještě aspoň chvíli, chci vidět pokroky." Ani jsem nestihla něco namítnout a hned se vedle mě objevilo modré průhledné zvíře, které vypadalo jako kočka, ale bylo mnohem větší. Ladně oběhlo kolečko kolem zahrady, skoro jakoby se ani nedotýkalo země, pak se zastavilo, nabylo úplnou podobu hnědé neprůhledné přerostlé kočky a vyzývavě se na mě podívalo. "Myslím, že tohle zvíře neznáš. Je to lev. Majestátné družné zvíře z oblastí Perni a Elkiasu, živý docela nebezpečný, alespoň pro lidi, kteří nepoužívají magii. Chci, aby ses pokusila se v něj proměnit." Zadívala jsem se lvovi do očí. Vážně úchvatné zvíře. Věděla jsem, že je to všechno Liamova magie, ale to zvíře bylo jako opravdové. "Pořádně si ho prohlédni. Jeho hlavu, bujnou hřívu, tělo, ocas, prostě všechno. Pak zavři oči a představ si ho v mysli. Jeho vzhled, pohyby, zvuky…" Zavřela jsem oči a pořád ho viděla, jak se na mě kouká, otáčí hlavu, slyšela jsem jeho dech a snažila se to všechno vrýt do paměti. "A teď si představ sebe a svoji tvář, která se postupně promění v toho lva." Na chvíli mě to zarazilo a pak jsem se začla smát. "Co je? Já to myslím vážně, proměň se ve lva." "Ale co když se mi to nepovede a budu mít místo vlasů hřívu? Nebo mi naroste ocas a už se to nevrátí zpátky? Co bych pak dělala s ocasem Liame, nebo co když mi narostou vousy? To abych šla rovnou zase do cirkusu…" "Dobře, dobře, uklidni se. Tohle prostě musíš pořád zkoušet, máloco se povede hned napoprvé. Všichni mágové si tím musí projít. Pokud se chceš naučit přeměňovat, budeš to muset zvládnout taky. Prosím." Podíval se mi do očí, jako by mě chtěl přesvědčit pohledem. A docela to fungovalo, nebo mě to uklidnilo alespoň do chvíle, než jsem si znovu uvědomila, že moje oči jsou žluté jako pampelišky. Trhla jsem sebou a odvrátila se od něj. Nějak jsem nemohla snést, že vypadám jinak, byl to divný pocit a Liam to zase poznal. "Hele, do toho se dostaneš, věř mi. Hlavně si nesmíš myslet, že kvůli tomu nejsi hezká nebo že je to nějak špatné. Je to přirozená věc, věc, která nás spojuje, díky které jsme silnější. Spolu to zvládneme." Kývla jsem hlavou a řekla: "dobře." Usmál se. "Liame?" "Ano?" "Jak to děláš?" "Co?" "Kouzlíš slovy." Trochu ho to zaskočilo. "Asi mám talent. Snažím se tě povzbudit. A nikdy se nevzdávám." "Jsi tak sebevědomý. Vždycky víš, co máš dělat a ničeho se nebojíš." "Ale to není pravda, bojím se spousty věcí." Udiveně jsem se na něj koukla. "Čeho třeba?" "Třeba toho, že se dnes nic nenaučíme, takže se koukej snažit." "Ale…" "Někdy si o tom popovídáme, ale teď tu chci vidět dva lvy a žádnou Lyru." Ten teda umí přitvrdit. Skoro jako by mi to nechtěl říct...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama