Dračí věž - 3. kapitola

10. dubna 2018 v 17:00 | Smrtka314 |  Dračí věž

Vzpomínky

Druhý den ráno jsem se probudila s očekáváním, že uvidím koruny stromů a slunce teprve vycházet. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to, co se včera stalo, nebyl sen. Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Slunce již bylo dávno nad obzorem a jeho paprsky jemně hřály. Podívala jsem se na svoje pravé zápěstí, kde byl nyní vidět jasně žlutý znak podobný tomu, který má Liam na levém zápěstí. Připomnělo mi to události předešlého odpoledne a večera - když jsem se uklidnila a pořádně najedla, všechno hned vypadalo o trochu líp. Pan Dorn mi dal nějaké oblečení a slíbil, že obstará novější. Provedl mě domem, možná by to mohl být i menší zámek, který byl prý kdysi dávno dostavěn ke starodávné věži, které se dřív říkalo "Dračí věž". Sloužila převážně mágům, kteří zkoumali dračí magii a zkoušeli ji napodobit a udělat lidi silnější a mocnější. Proto mě Liam zavedl právě tam. Čekala jsem, že uvidím nádoby plné dračí krve, očí, zubů, šupin, různé stojany a lahvičky, obleky z kůže nebo něco podobného, ale překvapilo mě, když jsem najednou byla uprostřed knihovny. Když jsem to řekla Liamovi, zasmál se a řekl, že to tu tak skutečně mohlo vypadat, ale tak pár set let zpátky. Vzal pár knih z různých polic a položil je na stůl, který stál ve středu místnosti a měl tvar srpkovitého měsíce. Atmosféra v téhle místnosti byla doslova magická.

"Než začneme se základy, měl bych ti něco ukázat. Důvěra mezi mistrem a učedníkem, mezi námi, by měla být velká. Potřebuji, abys mi plně důvěřovala. Sedni si." Ukázal na židli u stolu a já ho poslechla. "Možná to bude ze začátku trochu nepříjemné." Přiložil mi prsty obou ruk ke spánkům. "Zavři oči. Neboj se. Ukážu ti pár mých vzpomínek." Zavřela jsem je a čekala, co se bude dít. Chvíli vůbec nic. A pak to najednou skočilo do mé hlavy, až jsem se trochu lekla. Chaos myšlenek se postupně tvořil do obrazců, které se nakonec spojily v podobu menšího pokojíku, kde byli dva chlapci ve věku pěti let. Schovávali se ve skříni, kde jediný zdroj světla byl modrý plamen vyčarovaný v dlani jednoho z dětí. Jakmile uslyšeli hlasy, plamen se ztratil a ani jeden se neodvážil promluvit. Dokonce se zdálo, že se snaží nedýchat. "Ááá, chlapečci si hrají na schovávanou, to se podívejme." Ozval se skřípnutý ženský hlas. "Myslíte, že je tohle nějaká hra?! Koukejte!" Horní polovina skříně se s hlasitým rámusem sesypala na chlapce, jeden z nich vykřikl a ten druhý s modrým znakem na levém zápěstí se ho snažil uklidnit, ale marně, stejně už o nich všichni věděli. Ozval se hlasitý skřiplavý smích. "Který to je?" Zeptal se jeden z poskoků, kteří se objevili za rudookou ženou. "Tak se podíváme!" Řekla ta žena a vzala jednoho z chlapců za zápěstí. Žádný znak. "Je to ten druhý!" Ukázala na druhého chlapce, který ovšem využil situace a vykouzlil modrý kouř, který oslepil nepřátele, vytrhl svého bratra ženě z rukou a oba skočili z okna do seníku a utíkali pryč. Pak se vzpomínky zamlžily a vytvořily se zpět do menšího pokojíku, kde ležel starý muž s fialovýma očima a u něj seděl Liam, který si byl už velmi podobný. Držel svého mistra za ruku, ten těžce oddechoval a přiškrceným polohlasem říkal poslední slova svého vidění: "...musíš ho najít Liame! Nesmí jít špatnou cestou, ty to víš, nesmí...nesmí padnout do špatných rukou, musíš se postarat… musíš…" a s posledním výdechem mu klesla ruka a jeho oči byly najednou bílé jako sníh. Cítila jsem, jak mě bodlo u srdce. Nějakým způsobem jsem přesně věděla, jak se tenkrát cítil a co si myslel. Zvláštní. Najednou jsem viděla postavu. Vezla povoz pryč z města, za ní oheň a kouř, všechno bylo rozmazané. Pak se Liam probudil, zpocený a rozcuchaný, prudce oddechoval. Měl to celé pořád před očima. Byl smutný a zároveň naštvaný. Nemohl mi pomoct... Další vzpomínka byla jiná. Radostnější, šťastnější, protože přesně to Liam cítil. Nemohl se dočkat. Běžel lesem, rychle, jako by ho okolí ani nestačilo vnímat. Konečně dorazil na místo. Schoval se za strom, aby mohl nerušeně pozorovat, co se děje. Viděl mě, zřetelně a jasně, jak si povídám s krysím mužem, teda spíš on se mnou. Jeho banda se na mě najednou vrhla a někdo mě praštil do hlavy. To už Liam nevydržel, několik lidí omráčil a zbytek zahnal na útěk. Viděl pohled krysího muže, který jakoby říkal: "No poškej holomku, to ti nedafuju! Pšijdu ši pfo tebe! Fabiju tě! Fabiju!..." Zvláštní, že jsem si představila přesně, jak to říká... Pak Liam přiběhl ke mně, vzal mě celou mokrou a zablácenou a objal mě. Zaplavil mě zvláštní pocit. Odstranil vlasy, které překrývaly mou tvář a přiložil levou ruku ke spánku. "Lyra." Řekl a usmál se sám pro sebe. "Vezmu tě konečně domů."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama