Dračí věž - 2. kapitola

9. dubna 2018 v 20:16 | Smrtka314 |  Dračí věž

Rozhodnutí

První, čeho jsem si všimla, než jsem se úplně probudila, byla zvláštní vůně. Neznala jsem ji, ale nějakým záhadným způsobem mě uklidňovala. Neotevřela jsem oči, jen jsem klidně ležela a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo. Ale co se vlastně stalo? Krysí muž dal rozkaz mě omráčit, ne zabít. Znamená to snad, že si moji smrt chtěl vychutnat později? Nebo měl rozkaz mě jen "doručit"? To bych teď ovšem neležela v tak pohodlné posteli a v horším případě by mě právě teď mučili, rozhodně by mě nenechali spát. A co to modré světlo? Lahvička krysího muže svítila červeně a žádné jiné světlo neměli, tak co to bylo? A kde to teda jsem? Bojím se otevřít oči… "Neboj se, už jsi v bezpečí. Vím, že nespíš."

Napadlo mě rychle se zvednout a utéct, ale tak nějak mi došlo, že by to asi nebylo možné. Místo toho jsem se posadila a podívala se na svého… zachránce? V křesle u postele seděl muž, vypadal, že mu táhne ke čtyřicítce, ale docela hezký, upravený a statný. S jeho tmavými, celkem krátkými vlasy si jemně pohrával vítr, který vál z pootevřeného okna. Levou rukou si podpíral hlavu, takže jsem si všimla zajímavé kresby tmavě modré barvy na jeho zápěstí. Koukal se na mě svýma přívětivýma očima, ale přece v nich bylo něco tajemného a jejich barva byla stejná, jako té kresby. Popravdě jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Neznala jsem ho a nedůvěřovala jsem mu, jako ostatně nikomu za poslední 4 roky. "Nejspíš máš asi pár otázek, na které bys chtěla znát odpověď. Do toho, ptej se." Cítila jsem se jako malé dítě, které bylo hozeno do vody a mělo se naučit plavat téměř samo. "Kdo jste?" "Liam Dorn." Prostá odpověď. "Co po mně chcete, proč jsem tady?" Narovnal se a obě ruce položil na opěradlo. Je to snad nějaká hra sekty, nebo tenhle muž vážně neváhal obětovat svůj život, aby mě zachránil? "Vím, že toho teď moc nechápeš, ale dovol mi to vysvětlit. Kdysi dávno mi bylo předpovězeno, že budu mít svěřence s velkou mocí. Magickou. Kdyby se dostal do špatných rukou, mohlo by to vést k velkým problémům. Posledních 15 let jsem se ho snažil najít. Mívám občas zvláštní sny, které mi měly pomoct v hledání, ale vždy jsem viděl jen krátké útržky. Nějaký zámek, děti, koně, les, oheň, starého muže, kouzelnické představení, divadelní hru, lesní zvěř…" "Ale tohle všechno přece…" Až mě píchlo u srdce. Ví snad ten muž něco o mém životě? "Ano, až pozdě jsem si uvědomil, že to není svěřenec, ale svěřenkyně. Kdybych tě našel včas, tvoje vzpomínky by byly jiné, radostnější. Velice se ti za to omlouvám." Zatajil se mi dech. Všechno to zlo a neštěstí se mi zase vybavilo. Slzy se mi hrnuly do očí a i když jsem se snažila, prostě to nešlo zastavit. "Cože? Vy… vy mě vůbec neznáte! Nevíte, co jsem prožila, jak jsem se cítila! Nemáte ani tušení!" Vyskočila jsem z postele a bezmyšlenkovitě otevřela dveře a vyběhla ven, aniž bych věděla, kde je východ. Chtěla jsem prostě pryč.

Utíkala jsem po dlouhé, mírně osvětlené chodbě. Najednou se těsně přede mnou objevil ten muž. Strašně jsem se lekla a uskočila. Co mě to vůbec napadlo? "Lyro." Zná dokonce i moje jméno? Ale řekl to tak klidně… "Chápu, že utíkáš před svou minulostí. Viděl jsem, co se stalo. Cítil jsem to stejně, jako ty. Vím že to bolí. Ale prosím, už neutíkej. Není potřeba se tím dál trápit." Najednou jsem pochopila, že jsem neutíkala před ním, ale před tou bolestí, která mě opakovaně dusila a já se jí chtěla zbavit. Když utíkáte před strachem, vždycky vás dohoní. Proto se mu musíte postavit, čelit tomu zlu, jedině pak můžete vyhrát. Moje srdce zaplavil zvláštní pocit úlevy. Trochu jsem se uklidnila. "Čekáte, že mi tohle všechno povíte a já vám budu věřit a následovat vás jako pejsek? Nebo snad taky máte za úkol mě zabít?" Mírně se pousmál. "Nikdy bych ti neublížil. Vím, že je to pro tebe obtížné, protože mě neznáš. Chci teď, abys mě vyslechla, pak se rozhodneš, jestli se mnou zůstaneš, nebo odejdeš." V životě bych si nemyslela, že se dostanu do podobné situace. Ale tak nějak mě zajímalo, o co jde. V tom všem zmatku mě ani nenapadlo, že mi někdo musel sundat zablácené a promočené oblečení a nahradil jej oblečením na spaní a na chodbě bylo celkem chladno. Trochu jsem se otřásla zimou a on mi s pochopením nabídl svůj plášť. "Neposadíme se?" Ukázal na pohovku uprostřed chodby. Kývla jsem na souhlas a čekala, co bude dál.

"Pokud byla věštba pravdivá, máš v sobě velké množství magické energie. Jestli se to nenaučíš ovládat, mohlo by ti to jednou ublížit. Mám za úkol tě trénovat a naučit tě používat magii. Proto chci a potřebuji, abys tu zůstala. Mohl bych říct, že tě nenechám odejít, když už jsem tě jednou našel, ale máš svobodnou vůli, takže pokud vážně odejdeš, nebudu ti v tom bránit." Ještě před pár dny by tohle znělo vážně směšně, ale teď? Jako by mi něco říkalo, že to opravdu myslí vážně. "Ale já nikdy žádnou magickou moc neměla. Vždycky jsem byla jenom obyčejná dívka." "Nikdy jsi nebyla jen obyčejná dívka. Věř mi. Magii máš v krvi, stejně jako já. Všechno tě naučím, jestli budeš chtít. A ještě jedna věc. Sekta Černých duší, ta která dvakrát zničila tvoji rodinu, po tobě pátrá už léta. Kdybych tě nezachránil, nejspíš bys zažila pěkně chmurné chvilky. Ale tady jsi v bezpečí. Ochráním tě, ať se stane cokoliv. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil." Proč mám takové nutkání mu slepě důvěřovat? Znám ho teprve chvíli. Ne, nesmím se nechat hned tak očarovat. Klidně by mi mohl lhát. "Jestli mluvíte pravdu, pane Dorne, bylo by hloupé odejít. Ale stejně nevím, jestli vám mám věřit." "Co takhle začít s tím, že mi budeš říkat Liam?" "Ještě jste si nezískal moji důvěru, pane Dorne, proto vám budu říkat takhle." Podíval se na mě chápavým pohledem. "Dobře. Ale pochop i ty mě. Posledních patnáct let jsem o tobě měl sny. Chtěl jsem tě najít a trénovat tě, jak pravila věštba, ale až teď jsem tě konečně našel. Už víš, že znám některé události ze tvého života a díky magii jsem cítil to, cos cítila ty. Jsem s tebou v podstatě propojen, jako bývá mistr s učedníkem, ale magie tvoří velmi silné pouto. Můj mistr byl pro mě jako otec a než zemřel, svěřil mi tě. Jsi pro mě něco jako rodina. A ta se neopouští, ta se naopak chrání." Odmlčel se. A já jako bych zkameněla. "Díky magii tě teď znám líp, než si myslíš a vím, jaké to pro tebe musí být, když se tohle všechno dozvíš během chvilky. Nebudu tě do ničeho nutit. Jsi chytrá dívka a umíš se rozhodovat sama."

Napadá mě spousta otázek, jako proč zrovna já a co to vlastně všechno vůbec má znamenat. Rozhodovat se sama… přísahala jsem si, že už nikdy nebudu mít rodinu. Nikdy už nechci zažít tu bolest. Vidět své přátele umírat a ještě k tomu vědět, že to jistým způsobem bylo kvůli vám… Ale tohle bylo jiné. Jako bych věděla, že to tak má být. Že tu mám zůstat. Čtyři roky jsem neměla domov ani žádné přátele. A když je teď ta možnost začít znovu, mít rodinu, zase být šťastná, táhlo mě to k ní ještě víc. Tahle naděje mi dodala odvahu a já se rozhodla, že neodejdu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama