Dračí věž - 1. kapitola

9. dubna 2018 v 17:01 | Smrtka314 |  Dračí věž

Začátek konce?

Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Nebo vím, ale bylo to tak rychle… když už to vypadalo, že nemá smysl žít, že všechno, pro co jsem kdy bojovala, se ztratí jako čerstvě napečené koláče, sice jsem žila, ale jako bych umřela. A najednou se všechno změnilo. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit, ale pak mi otevřel oči. Člověk - ne, vlastně čaroděj - nikdy dřív jsem takového nepotkala, je tak… no zjistíte sami. Musím to všechno napsat, všechno vám vyprávět, aby tento příběh nebyl zapomenut.

Aby jste mě pochopili, začnu od začátku. Konec mého života začal, když mi bylo 7 let. Žili jsme s mými rodiči, sestrou a dvěma bratry v menším zámku nedaleko hranic zemí Anverdess a Polkunchia. Anverdess je velmi krásná země, plná zelených luk, polí, řek, hor a na každém kroku mnoho druhů rostlin a zvířectva. Jeho veličenstvo Mezmir II. vládl velmi moudře a celá země prosperovala. Ovšem do doby, než v naší krásné zemi začala působit tajná sekta. Ze začátku se nevědělo, proč se šlechtické rodiny z celé země postupně ztrácejí, ale časem se přišlo na to, že příslušníci oné sekty mají za úkol postupně rozvrátit a zničit tzv. "nosné sloupy" dobře prosperující země, což byla zkáza šlechtických rodin, úspěšných podniků a vůbec všeho, co dělalo Anverdess tak pověstnou. A jednou z těch šlechtických rodin byla i naše rodina.

Vzbudil mě silný zápach kouře a zároveň mým tělem projel zvláštní pocit hořkosti, strachu a beznaděje. Začala jsem kašlat na celé kolo a snažila se dojít k oknu. Podařilo se mi ho otevřít a sešplhat po mřížované zdi zarostlé břečťanem. Zaplavila mě ještě větší hrůza při pomyšlení na to, co se asi stalo s mými rodiči a sourozenci. Někdo mě popadl za ruku a táhl směrem od domova. Starý podkoní Finley. Občas mi povídal příběhy z mládí a učil mě jezdit na poníkovi. V jeho obličeji byl poznat strach, ale kvůli mně se to snažil nedat najevo.

Utíkali jsme k lesu. Myslela jsem jen na to, jak se dostat co nejdál od té smrtící hrozby. Po zvěstech zmizení některých šlechtických rodin jsme přišli na řadu my a mně došlo, že ten, kdo založil požár, může být pořád u zámku s úkolem "postarat" se o přeživší.

Byla to snad celá věčnost, než jsme konečně zpomalili. Při pohledu zpět jsem mezi stromy viděla zdi našeho zámku, které zdobily plameny tyčící se několik metrů nad věže. Najednou jsem si všechno uvědomila. To, co jsem se snažila skrýt od chvíle, kdy jsem se probudila, na co jsem se snažila zapomenout, najednou vyplynulo. Jsem sama. Nikdo nepřežil? Mí rodiče, sestra, bratři, všichni kromě nás dvou jsou… slzy se mi hrnuly do očí a můj hrudník se vzpouzel té velké bolesti. Nemohla jsem dýchat i když moje srdce bilo jako o život. Finley se mě snažil uklidnit, abych neplakala nahlas, protože by nás někdo mohl slyšet, ale mně to bylo jedno. Na ničem už mi v tu chvíli nezáleželo. Máma a táta… už je nikdy neuvidím. A moje tříletá sestřička a dva starší bratři…

Přešli jsme hranice Polkunchie a cestovali ještě několik dní. V jednom menším městě jsme narazili na cirkus. Jeden z koní zrovna kulhal a ošetřovatelů bylo málo, takže se jim hodilo, že se toho Finley ujal. Později nám nabídli, že tam můžeme zůstat. Byli přátelští a malá roztomilá holčička se jim taky hodila. Poměrně brzo jsem se naučila alespoň základní věci od zkušenějších jezdkyň. Začalo se mi tam líbit a potřebovala jsem zapomenout… Občas jsem účinkovala jako jedna z jezdkyň, všichni mě chválili i Finley na mě byl pyšný. Po splnění úkolu jsem ráda sedávala v řadách publika a sledovala našeho kouzelníka, který předváděl ty nejlepší karetní i jiné triky. Vždy se mi to moc líbilo. Očarovalo to všechny včetně mě, jako by to byla vážně kouzla, ne jen triky.

S cirkusem jsme obešli mnoho měst a vesnic, a já se postupně naučila spoustu věcí. Z mladé jezdkyně na koních jsem postupně přešla na mladou lukostřelkyni. Po deseti letech s novou rodinou jsem zase byla šťastná. Ne jako dřív, ale byla jsem ráda za to, co jsem měla. Bohužel i to jednou muselo skončit. Když už vše zase vycházelo, opět mi vzali moje štěstí. Vracela jsem se zrovna z druhé strany města, když mě zamrazilo. Opět plameny. Přiběhla jsem blíž a nevěřila vlastním očím. Všude hořelo a převládal chaos. Slyšela jsem křik. Stejná scéna, stejné pocity, jako tenkrát… Hledala jsem Finleyho, ale neměla jsem. Našla jsem ho na povozu. Ležel zády na sudu, se kterým bylo jeho teď již bezvládné tělo propojeno vidlemi na seno. Jeho oči byly vytřeštěné a ústa mírně otevřená. Podlomily se mi kolena a moje tělo kleslo na zem. Několik minut jsem tam klečela v tom zmatku a nepořádku ovívána šedým kouřem. Povoz naštěstí snad jako jediný nehořel. Dotáhla jsem ho ke kraji města a zbytkami sil vykopala hrob pro Starouše Finlyho. Starouš… všichni mu tak říkali už dlouho, ale měli ho rádi. Vyndala jsem vidle z jeho těla a opatrně položila dolů. Jeho pravá ruka svírala malinký papírek. Podařilo se mi jej vyjmout a jeho obsah mě opět usadil do kruté reality. "Hledáme a nalézáme." Tohle heslo se tenkrát, těsně před tím, než zapálili náš zámek, šířilo jako smrt. Členové sekty se zřejmě dozvěděli, že někdo utekl a neváhali nás najít a dokončit, co předtím začali. Rychle jsem dodělala svoji práci a zmizela nadobro z města.

Pár let jsem se toulala po vesnicích a městech, vždy zůstala jen chvíli, bez naděje, že někdy ještě budu mít nějakou rodinu. Naučila jsem se žít sama. Po čtyřech letech bez Finleyho jsem doufala, že na mě sekta zapomněla, rozpadla se, nebo alespoň přestala hledat. Marně.

Jeden studený deštivý večer jsem se lesem vracela z lovu. Na cestě jsem v dálce viděla postavu, ale nenapadlo mě hned, že nemá dobrý úmysl. Ale čím blíž jsem šla, tím víc mi to přišlo podezřelé. Muž byl vysoký, plešatý, měl velké uši, jedno z nich natrhnuté, dlouhý nos a chybělo mu pár zubů. Široce se usmíval. Usmívající se šedivá krysa, napadlo mě. Nezapomenutelná tvář. V ruce držel malou lahvičku, jíž řetízek měl pověšený kolem krku. Lahvička zářila červeným světlem jasněji a jasněji. Zpomalila jsem a chtěla utéct, ale už bylo pozdě. Z křoví kolem cesty vyskočilo naráz 6 dalších mužů. Rychle jsem se ohlížela a vytáhla svoji dýku. Krysí muž se rozchechtal děsivým smíchem. Když promluvil, šel mi mráz po zádech: "Takše ty ši ta malá holšiška. Konešně. Konešně jšme tě našli!" A znovu se začal smát. "Jaká holčička? Já nejsem žádná holčička!" Odpověděla jsem bojovně. "Ale ano, jši. Pšed štrnášti lety šme ti hešky podpálili barášek. Ano, krášně hošel, krášně. Padl špálenej na uhel, pšešně, jak šme plánofali. Ale ty ši musela utýšt šo?!" Upřel na mě zvláštně děsivý pohled a přísahala bych, že jeho oči se zbarvily do ruda. I když mohlo to být tím světlem z lahvičky. Ostatní muži jen stáli a tiše se smáli. "Dešet let. Dešet let nám to fšalo, abyšme tě šnofa našli. A ty šaše mušíš šmišet! Ty potforo mrňafoušká! Ale teď uš tě utýšt nenechám! Omrášit!" Jeden z mužů mě pevně chytil za paži, ale sekla jsem ho dýkou a vytrhla se mu. Snažila jsem se utéct, ale bylo jich na mě moc. Chytili mě a nepustili. Chtěla jsem se bránit, ale někdo mě praštil tupým nástrojem do hlavy. najednou všechno černalo a koruny stromů se vzdalovaly, zatímco zablácená zem se rychle přibližovala. Slyšela jsem jen něčí hlasy a pak křik a modré světlo bylo to poslední, co jsem viděla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Black Strange Black Strange | Web | 9. dubna 2018 v 18:16 | Reagovat

Moc pěkné

2 Smrtka314CZ Smrtka314CZ | 9. dubna 2018 v 19:31 | Reagovat

Díky! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama