Duben 2018

Dračí věž - 8. kapitola

28. dubna 2018 v 16:44 | Smrtka314 |  Dračí věž

Oslava

"Než půjdeme, vezmi si tohle." Vytáhl jednu ze svých lahviček, tentokrát v ní bylo spoustu tmavě zelených kuliček, a jednu mi podal. "Zablokuje to vizi tvé magické energie. Nepřátelé nesmí zjistit, kde jsme. Nechci nic riskovat." Rychle jsem ji vzala a hodila do sebe. Pak jsme se přesunuli ke zrychlenému kočáru - stará vychytávka, která vás nedostane rychleji na určené místo, ale změní vnímání toku času, takže si myslíte, že to byla jen chvilka. Jistě, že by to šlo i jinak, ale kočár je přirozenější a my jsme nechtěli upoutávat zbytečně pozornost.

Hrabě Teracký byl středně urostlý, asi padesátiletý pupkatý chlapík s delšími vlasy a krátkými vousy. Potom, co nás jeho sluhové doprovodili do sálu, kde se konala oslava, nás neváhal hned osobně přivítat. "Pane Dorne, vítám Vás, jsem rád, že jste se rozhodl přijmout moje pozvání. Dlouho jsme Vás neviděli." Obrátil se na mě. "A jaký to máte půvabný doprovod, ruku líbám slečno." "Děkuji, jmenuji se Elizabeth Peaksová." Liam mě poučil, že nemám říkat své pravé jméno. Usmál se a podíval se zpět na Liama. "Nevěděl jsem, že máte dceru." Liam mu úsměv oplatil a řekl: "Taky že nemám, je to moje, ehm, neteř." "Jistě. Ah, konečně přišla moje krásná dcerka, už jí je dvacet let, no věřili byste tomu? Virginie pojď sem, někoho ti představím." Mladá, velmi krásná dívka v těch nejvíce extravagantních šatech, jaké jste si dovedli představit, přišla k nám a chytila svého otce za paži a podívala se na nás. "Hrabě Dorn a jeho neteř Elizabeth." "Velice mě těší, že vás mohu poznat." "To právě tady panu hraběti vděčím za tu jizvu, kterou mám po celé hrudi," zasmál se. "Ale taky za to, že vůbec ještě dýchám. A podívejme, komtesa Berkynská se svými rodiči nás poctili svou návštěvou, pojďte, seznámíte se." Hrabě pozdravil příchozí, prozradil nám, že se jeho dcera přátelí s komtesou Berkynskou a hned nás zase hnal k dalším návštěvníkům. "Dobrý den, Qverkhole, bavíte se? Nebojte si přilít vína, jsou to ty nejlepší ročníky. Melano, ale vážně, vy jste snad den ode dne krásnější. Jak to děláte?" Takhle jsme prošli celý sál a hrabě Teracký všude přinášel pohodu a smích. Nakonec ovládl celý sál a všichni připili na počest komtesy Teracké. Poté vyzval všechny přítomné, aby jedli, pili a bavili se, což všichni s chutí splnili. Zase začala hrát hudba.

"Zatacujeme si, nebo už toho na tebe bylo moc?" Zeptal se mě Liam polohlasem. "Ale Liame, já… nemůžu." "Proč ne? Alespoň jeden tanec bychom mohli, co říkáš?" Podíval se mi do očí. "Ale já přece neumím tančit. Takové ty venkovské tance, to se nedá s tímhle vůbec srovnávat." Jeho to ale vůbec neodradilo. Spíš naopak. "Povedu tě. Vžiješ se do rytmu hudby. Nesmíš se bát." Popotáhl mě na taneční parket, chytil mě levou rukou za moji pravou a já cítila, že mi nějak pomáhá a přesně jsem věděla, co mám dělat. Byl to neskutečně krásný intenzivní pocit a moje srdce bilo jako splašené. Jako bychom si byli velmi blízcí. Všimla jsem si, že se na nás hrabě Teracký kouká s blaženým úsměvem a Liam si toho zřejmě všiml taky, protože se koukal stejným směrem a potom se podíval na mě. Ten jeho upřímně sladký pohled mě skoro omámil, trochu se mi podlomila kolena, ale on mě chytl pevněji kolem pasu a přitáhl mě blíž. Naštěstí pro mě za chvíli první tanec skončil a já nemusela tolik přemýšlet, co tyhle všechny emoce znamenají.

V průběhu večera jsme oba zkusili několik vybraných pokrmů a nápojů a bavili se s ostatními. Tedy až do chvíle, kdy k nám přišel znovu hrabě s jistou ženou a nabídl ji Liamovi k tanci. "Pokud tady dáma souhlasí, Vaši nabídku nemohu odmítnout." Mírně se uklonil dámě, Melana Canth se tuším jmenovala, a klidně s ní odešel tančit. Nechal mě tu samotnou! "No to se podívejme, z těch dvou by byl jistě krásný páreček, co myslíte, Elizabeth?" Tuhle otázku jsem vážně nečekala. "Ehm, no, já si myslím, že můj strýc teď o žádnou ženu nemá zájem." "Ale neříkejte, takový urostlý chlapík, zkušený v životě, že by nechtěl ženskou? Co vás přivádí k této myšlence?" "Nevím. Už dlouho žádnou neměl. A to je tady tolik krásných žen." "To máte pravdu. Ale když se muž zamiluje, většinou to nenechá jen tak být." S těmito slovy se zakoukal na tančící páry v sále. "Sledujte, jak se na ni dívá. Ano, s respektem, ale nic víc. Škoda. To když se díval na Vás, jeho oči přímo jiskřily… poslyšte, že vy vůbec nejste jeho neteř?" Udiveně jsem se na něj podívala. Co tím vůbec myslel? "Co to povídáte? Samozřejmě, že jsem jeho neteř. A on je můj strýc. Jsme příbuzní." "Vážně? Nepamatuji si, že by se mi někdy zmínil, že má žijící sestru nebo bratra." "Jistě že má. Akorát se téměř nevídají." "Aha." Nadzvedl obočí, jako by si myslel svoje. Prokoukl mě, mizera jeden. Snad už nebude vyzvídat. "Pokud mě omluvíte, pane hrabě, půjdu na chvíli na čerstvý vzduch." "Ale jistě, využijte prosím některý z balkonků, prosím." Rukou mi ukázal směr. S poděkováním jsem se rychle přesunula na balkonek nejdál od sálu a od lidí. Cestou jsem slyšela nějakou ženu, jak říká něco ve smyslu: "ale byl to podařený tanec, viďte. Od malička mám na něj velký talent, víte, na rozdíl od jiných žen se mi nepletou nohy a udržím krok. měli bychom si to někdy zopakovat." Myslela tím snad, že já nejsem tak dobrá tanečnice pro Liama? Řekla to snad schválně? Vychvalovala se, jako by byla ve všem lepší, než já, nebo to jen tak plácla? Ale proč by to dělala? Vážně potřebuju na vzduch. Vděčně jsem se opřela o zábradlí a už po tisícáté se zakoukala do hvězd.

Dračí věž - 7. kapitola

23. dubna 2018 v 23:23 | Smrtka314 |  Dračí věž

Pozvánka

Byl už večer, téměř noc a na nebi svítili hvězdy a měsíc, který se občas schoval za mraky. Seděla jsem na lavičce na menším balkónku s lehkou přikrývkou a kochala se výhledem. Někdo zaklepal na dveře od pokoje a pak vešel dovnitř. "Lyro? Jsi tu?" Vedle mě se objevila postava v tmavém kabátci s bílou, napůl rozepnutou košilí a volnějšími kalhotami. Sedla si vedle mě a koukla stejným směrem jako já, na nebe. "Dnes tě žádná kniha nezaujala? Mám jich tam ještě dost, víš že…" "Myslíš, že mi to vědomosti ulehčí? Možná ano, ale prostě to není ono, neživé věci jsou nudné, Liame, nemůžeš mi dát chvíli…" "Pokoj? Vzal jsem tě pod svá ochranná křídla a musím se o tebe starat, měla by sis toho vážit." Šibalsky se ušklíbl. "Nicméně jsem ti přišel říct, že to svoje zrcadlové umění budeš brzo nejspíš potřebovat." "Myslíš schopnost změnit svůj vzhled na jiného člověka?" "V podstatě ano. Dostal jsem pozvánku od hraběte Terackého na oslavu dvacátých narozenin jeho dcery pro sebe a jednu osobu navíc a chci, abys šla se mnou. Samozřejmě budeš muset vypadat jinak, nemůžeme nic riskovat." Trošku mě to udivilo. "Proč by někdo zval zrovna tebe na oslavu přeplněnou šlechtickými tituly?" Koukla jsem na něj požadujíc odpověď. "K tomu jsou hned dva důvody. První je ten, že jsem hraběti kdysi pomohl z jedné, ehm, prekérní situace." "A ten druhý?" "Ten je o dost lepší, řekl bych. Jsem totiž taky hrabě." Dlouze jsem se nadechla. "Cože?" "Je to už dávno, dostal jsem titul a zámek jako poděkování za pomoc tehdejšímu králi Anverdess, to je na dlouhé vyprávění. Myslel jsem, že se mnou půjdeš ráda." "Jistě, že půjdu. Vlastně by se dalo čekat, že když máš zámek, máš i titul, jen jsem nad tím tak nějak nepřemýšlela. Kdy je ta oslava?" "Pozítří." "Zvou tě na takovéto oslavy často?" Zavrtěl hlavou. "Ne. Myslím, že tak jednou, dvakrát ročně. Někteří mě nemají moc v lásce, protože nejsem jako ostatní." Sklopila jsem hlavu a řekla: "to chápu." Pak jsem se podívala zase na něj a usmála se. "Mně to ale nevadí. Díky tobě konečně nemám pocit promarněného života. Líbí se mi tu." "To jsem rád." Taky se usmál. Chvíli jsme seděli a pozorovali hvězdy. "Přímo kouzelné, že? Vždy mi to tak přijde, když se dívám na večerní oblohu." "Moje mamá milovala hvězdy. Proto se jmenuju Lyra." "Tvoji sourozenci se také jmenují podle souhvězdí?" "Ano. Nejdřív můj bratr Leo a pak Grus. Potom já a o 4 roky později Carina." "Je zajímavé, že si to ještě pamatuješ po tak dlouhé době." "Tohle se nezapomíná. Vždycky jsme si hráli my tři starší a Carina seděla kousek od nás a hrála si s nějakým dárkem od otce nebo jen tak běhala kolem nás a pořád se smála. Byly jí teprve tři roky, když… když…" Najednou jsem nemohla mluvit, hůř se mi dýchalo a z očí mi kanuly slzy jedna za druhou. "Ale ne, prosím tě, neplač. Omlouvám se, nechtěl jsem ti to takhle připomenout. Je mi líto toho, co se stalo, ale teď už se tím netrap. Prosím." Chtěla jsem mu vyhovět, ale nešlo to. Dlouho jsem na to nemyslela a teď jsem si to zřejmě musela vynahradit. Liam asi pochopil, že slova to jen tak nespraví. Posadil se blíž a nechal mi dát mou hlavu na jeho rameno. Takhle se mnou seděl hodně dlouho a občas mě pohladil po vlasech.

"Už je docela zima, nezdá se ti? Měli bychom jít dovnitř. A vlastně bychom měli jít spát, je vážně pozdě." Uvědomila jsem si, že je hezké, když se o mně někdo stará. Nechtěla jsem, aby Liam odešel. Zároveň ale chtít, aby se mnou zůstal aspoň, než usnu, by bylo nejspíš nevhodné, takže jsem neměla na vybranou. Navíc měl pravdu, už byla docela zima. "Teď máš přece mě. Nenechám tě v tom samotnou." Zvedli jsme se a šli dovnitř. Než odešel, pohladil mě po tváři, usmál se, dal mi pusu na čelo a řekl: "dobrou noc." Cítila jsem se už mnohem klidnější. Jak on to jenom dělá?

O dva dny později jsem seděla zase před zrcadlem a přemýšlela o vzhledu na panskou oslavu. Liam byl celý den údajně ve městě a něco zařizoval, takže se mi tentokrát věnovala paní Luttenová. Donesla mi drahé šaty na tu večerní slavnost. Po vyzkoušení jsem je na sobě trochu upravila a stará paní mi pomohla s účesem. Přece jen jsem v magii teprve začátečník, takže moje pravá podoba musela být co nejvěrnější, aby nebylo tak těžké udržet přeměnu několik hodin. Příprava trvala dlouho, ale zase jsem se dozvěděla něco o lidech na zámku.

"Vážně moc krásná. Máte šaty opravdové šlechtičny, musely stát hodně peněz. Pán na vás opravdu nešetří, má vás moc rád." "Myslíte?" "Ano, samozřejmě, jste součástí jeho rodiny, to se jen tak někomu nepoštěstí." "Takže spíš něco jako jeho dcera?" Jemně se usmála. "Chcete vědět, jestli vás on vidí jako svou dceru, nebo k vám cítí jiný druh náklonnosti?" "Řekněte mi to, jestli to víte." Posadila se a koukala na mě, jak zkouším měnit podobu. "Vím, že měl kdysi dávno jinou ženu. Oženil se a usadil se s ní tady v tomto zámku. Ale ona nepoužívala magii a umřela už tak před dvaceti lety, je to docela smutný příběh. Pokoušeli se o dítě, ale z nějakého důvodu žádné neměli. Když umřela, uzavřel se do sebe a přísahal si, že už žádnou jinou nechce. Myslím si, že ve vás vidí dceru, o kterou se kdysi tak moc snažil, ale do hlavy mu nevidím, mladá dámo. Na to se budete muset zeptat jeho." Posadila jsem se vedle ní. Za tímhle příběhem určitě stojí něco víc, ale ona mi už nejspíš nic neřekne. "Je pravda, že se ke mně chová moc hezky, stará se o mě, chrání mě a taky mě učí spoustu věcí. Jednou mi dokonce vynadal, když jsem lezla na police s knihami místo abych použila schůdky. Prý to bylo vážně neopatrné." Obě jsme se zasmály. "Nejspíš mě vážně vidí jako svou dceru." Povzdychla jsem si. "Myslíte, že je na mě moc starý? Nebo že si myslí, že jsem ještě pořád dítě?" Vzala mě za ruku a podívala se mi do očí. "Na tohle vám nedokážu odpovědět. To poznáte až časem. Teď se tím netrapte." Možná k němu vážně něco cítím. Jeho chování, vzhled, jeho osobnost ve mně vzbuzují značné sympatie. Na druhou stranu mě má nejspíš rád jako svoji dceru, nic jiného. Nesmím si dovolit se zamilovat, byli bychom pak nešťastní oba dva…

Dračí věž - 6. kapitola

19. dubna 2018 v 16:44 | Smrtka314 |  Dračí věž

Pokrok

O hodinu později už se pomalu smrákalo a já pořád nemohla proměnit ani vlasy na hřívu nebo svoje uši na lví. "Už jsi to skoro měla. Na chvíli ti zesvětlaly vlasy. Pokračuj, to zvládneš. Jakmile na to přijdeš, už ti to půjde rychleji, jen musíš vydržet." To se ti lehko řekne... Zavřela jsem oči, nadechla se a pak mě něco napadlo. "Co když se budu chtít toho lva dotknout?" "Je to jen iluze. Musel bych očarovat tvoje hmatové smysly, aby ti připadalo, že lva skutečně cítíš, že se ho dotýkáš." "Udělej to." Sedla jsem si na trávu, oči pořád zavřené a soustředila se na lva. Cítila jsem, že už je blízko, slyšela ho, natáhla ruce a dotkla se jeho hlavy. Měl tak jemnou srst a velkou tlamu, fousky trochu lechtaly a bylo to, jako bych se vážně dotkla pravého zvířete. Líbilo se mi to. Najednou jsem pocítila něco zvláštního, jako bych najednou věděla, co udělat. Bylo mnohem lehčí si představit, jak se moje uši mění ve lví, vlasy ve hřívu, oči ztmavnou a obličej se prodlouží do lvího čumáku. Moje tělo se najednou proměnilo ve lva i s ocasem. "Výborně!" Radoval se Liam. Proměnila jsem se zpátky a radovala se s ním. "Je to vážně těžké zůstat ve zvířecí formě, zvlášť po hodinách tréninku." "Myslím, že už to pro dnešek stačí. Zvládla jsi to nejdůležitější, teď už to nebude tak těžké. Jsem na tebe pyšný." "Když jsem to zvládla jednou, zvládnu to i podruhé a potřetí. Je to skvělý pocit. Děkuju ti, že mi pomáháš, vážně nevím, co bych..." "Ale já vím, mám teď velké nutkání si dát večeři a něco mi říká, že ty taky."

V průběhu několika týdnů jsme trénovali tvrdě každý den, teda spíš já, Liam na mě dohlížel a radil co mám dělat. Musím přiznat, že jsem dokonce na chvíli zapomněla, že se mě sekta ještě pořád snaží najít, protože učení vyžaduje trpělivost, vůli a soustředění a s Liamem mě to bavilo. Zvládla jsem přeměnu do kočky, myši, kohouta a pár dalších zvířat. Součástí bylo i prodloužení doby trvání přeměny.

"Vážně, máš talent." Řekl mi Liam, když jsme se rozhodli jeden večer trénovat ve věži. "Nebo je to možná tím, že tahle věž je pořád přehlcená magickou energií a pomáhá mi to zvládnout." Zvedl pravé obočí, sesedl ze stolu a vzal jednu knihu do ruky. "Zajímavý nápad, ale nejspíš to není pravda. Jsi chytrá a učíš se rychle. Asi to máš i v krvi. Vsadil bych se, že někdo ze tvých rodičů, nebo jejich rodičů, používal magii." "To si nepamatuju, ale možný to je." Zamyslela jsem se. "Co vlastně tvoje sny? Nikdy jsi neviděl něco, co by tohle potvrdilo?" "Myslím, že ne, to bych si nejspíš pamatoval. Ale pořád je tu ta možnost. Zajímá tě to, viď?" Šibalsky se pousmál. "Samozřejmě, že mě to zajímá, byla to moje rodina. Myslíš, že… že by někdo z nich mohl být pořád naživu?" Cítila jsem, jak se jeho nálada změnila. Najednou se na mě díval hrozně vážně. "Tak to nevím a myslím, že bychom se tím neměli zatěžovat. Chtěl jsem dnes probrat další přeměny, zvířata celkem zvládáš, takže jsem myslel, že by sis mohla zkusit neživé předměty. Není to tak složité, jak to zní. Co říkáš?" Pohladil mě po vlasech. "Že ti stejně nejde odporovat, tak mi řekni, co mám dělat." "Jestli jsi moc unavená, můžeme začít až zítra." "Tak to teda ne, už jsi s tím začal a zajímá mě to, chci to zkusit." A hele, úsměv se zase vrátil. "Dobře, když už tu máme tuhle knihu, můžeš to zkusit s ní. Stejně jako u zvířat si představíš, jak se v ni pomalu měníš. Zní to možná trochu divně, ale zvykneš si." "Já už si zvykla, protože od té doby, co tě znám, je můj život samá divnost." Zase ten jeho podezřívavý pohled... "Ale hezká, viď? Líbí se ti tady? Je to lepší, než žít sama v lese?" "Je to… jiný. Můj život se naprosto změnil. Ale neboj se, líbí se mi tu." Dál už jsem ho nenechala pokračovat v konverzaci, rychle mu vzala knihu z ruky a poodešla pár kroků, abych se mohla soustředit.

Po pár dnech soustředění se mi pořád nepodařilo vžít se do role zaprášené knihy nebo poháru na víno. Spíš se mi nechtělo, zvířata jsou zajímavá, s trochou cvičení se dá naučit létat jako pták nebo skákat jako králík, ale kniha? Jenom leží na polici nebo na stole a nemůže se ani hýbat, stejně jako ostatní věci. Liam mě povzbuzoval a občas mě káral za to, že se málo snažím, ale stejně to nepomohlo. Raději jsem se koukala do zrcadla a zkoušela vypadat jinak. S každodenním tréninkem už nebylo těžké změnit si barvu očí zpátky na hnědou, nebo modrou i zelenou, nebo barvu vlasů, styl oblečení a všelijaké pokusy s mým vzhledem, což jsem pak zkoušela na delší dobu a byla jsem několikrát upozorněna, že je sice hezké, že se procvičuju, ale mám zapomenout na to, že bych prováděla takovéhle změny natrvalo.

Dračí věž - 5. kapitola

15. dubna 2018 v 17:00 | Smrtka314 |  Dračí věž

Magická přeměna

Ze vzpomínek mě vyrušila jedna starší žena, která pracovala převážně v kuchyni, paní Luttenová. Jak jsem zjistila, jídlo připravuje dobře a vždycky se usmívá. Jako první paprsky slunce vždy vešla do mého pokoje s vydatnou snídaní. Přinesla mi nové oblečení od Liama a jsem ráda, že ví, že nosím raději kalhoty než běžné šaty. A taky, že se o mě stará, když nemám skoro žádný majetek.

Předešlý den jsem si ani nevšimla, kolik je na zámku lidí. Liam se zřejmě rozhodl obnovit krásu jeho sídla, jelikož všude po chodbách byli muži v nenápadném oblečení a věnovali se převážně vzhledu a zdobení chodeb i pokojů. Oknem bylo vidět pár zahradníků diskutujících o zahradě, půdě a rostlinách a v dálce vedlo několik mladých hochů krásné a statné koně do stájí. Z kuchyně v přízemí se linula neznámá vůně a po chodbě kolem mě právě proběhlo několik dětí. Nejspíš to jsou děti někoho z lidí, kteří tu pracují. Kousek ode mě bylo na zdi připevněné dvoumetrové zrcadlo, které tam včera určitě nebylo. Chtěla jsem se trochu upravit, ale všimla jsem si, že moje oči mají světlejší barvu. Že by se mi to jen zdálo? Ale ne, vážně se jejich hnědá změnila na hnědo-žlutou. Trochu mě to vyděsilo. Liam má přece modrý znak magie tvorby a modré oči. Šílená ženská z jeho vzpomínek měla ničivou magii s červeným znakem a červené oči. Je snad možné, že bych měla díky magii přeměny oči žluté? Stála jsem tam a nevěřila vlastním očím. Vážně. Nějak se mi o tom nikdo nezmínil. Právě jsem v odrazu viděla Liama přicházet po schodišti z kuchyně, když si mě všiml a zřejmě mu došlo, na co právě myslím, protože chtěl najednou jít zase zpátky a myslel si, že si toho nevšimnu. "Liame!" Zastavil se a otočil, ve tváři zase úsměv a pomaleji, než obvykle, se ke mně přiblížil. "Ano?" "Proč jsi mi neřekl, že se mi změní barva očí? Vypadám jako sova!" Zasmál se a pak se zase tvářil nevinně. "Nepovažoval jsem to za důležité. Zvykneš si nebo si pomocí magie proměny vytvoříš jinou barvu." Zdá se mi to, nebo vážně všechno bere tak jednoduše a klidně? Nic ho nerozhodí? Možná jsem se bála zbytečně a Liam mě navíc uklidnil tím, co řekl. Dokážu se proměnit v jiné věci, až se to naučím, změnit barvu očí nebo vlasů by neměl být takový problém. Podívala jsem se znovu do zrcadla. Jasná sova. Snad se mě nikdo nelekne…

Náš první pořádný trénink byl zase na zahradě. Liam se mě nejdřív snažil naučit přeměny, protože teleportace je velmi těžká a dlouho trvá, než se ji naučím normálně používat, ne jako náhodně předešlý den. A telekinezi prý ovládá jen málo lidí. Myslím, že byl přesvědčený, že to všechno zvládnu poměrně rychle a brzo budu umět skoro všechno, možná i tu telekinezi. Právě tahle jeho důvěra mi skutečně pomáhala to zvládnout líp, než jsem si myslela já. Jeho upřímná radost a moje zvědavost a odhodlání mi dodávaly vůli se učit. Ne, že by to bylo uplně snadné, jako vše to vyžaduje spoustu práce, ale díky Liamovi jsem to zvládala mnohem lépe.

"Koukej se!" Řekl Liam, když jsem se jen na chvíli zamyslela a nedávala pozor. Obdivuju jeho zapálení pro tohle všechno. Věnuje se mi možná víc než by měl. To, jak se o mně stará a co všechno pro mě dělá, mi velice rychle pomohlo získat důvěru a začínala jsem se bát, že by to mohlo přerůst v něco jiného, než jen přátelský vztah. Myslel si, že jsem mu na chvíli přestala věnovat pozornost a proto mě napomenul, přece nebudeme ztrácet čas. Ale líbilo se mi ho pozorovat při práci, jak se snaží, všechno mi trpělivě vysvětluje, pohyby jeho rukou jsou tak ladné a přitom efektivně dokážou téměř cokoliv, jeho tmavé načechrané vlasy… "Ale notak, Lyro!" Zase jsem se zamyslela… "Dávej přece pozor!" Zastavil se a starostlivě si mě prohlížel. Pak se jemně usmál, přišel blíž a řekl: "Vím, že je toho na tebe v posledních dnech moc, ale musíš se snažit. Musíš se umět sama bránit, nebudu na tebe dohlížet pořád." "Jak to myslíš? Slíbil jsi mi, že mě budeš ochraňovat a nenecháš nikoho, aby mi ublížil." Ty jeho pronikavé modré oči… ale ne, musím se soustředit. "To víš, že jsem to slíbil a taky pro to udělám všechno, ale můžou být situace, kdy si budeš muset poradit sama. A magii se musíš naučit. Noták, ještě aspoň chvíli, chci vidět pokroky." Ani jsem nestihla něco namítnout a hned se vedle mě objevilo modré průhledné zvíře, které vypadalo jako kočka, ale bylo mnohem větší. Ladně oběhlo kolečko kolem zahrady, skoro jakoby se ani nedotýkalo země, pak se zastavilo, nabylo úplnou podobu hnědé neprůhledné přerostlé kočky a vyzývavě se na mě podívalo. "Myslím, že tohle zvíře neznáš. Je to lev. Majestátné družné zvíře z oblastí Perni a Elkiasu, živý docela nebezpečný, alespoň pro lidi, kteří nepoužívají magii. Chci, aby ses pokusila se v něj proměnit." Zadívala jsem se lvovi do očí. Vážně úchvatné zvíře. Věděla jsem, že je to všechno Liamova magie, ale to zvíře bylo jako opravdové. "Pořádně si ho prohlédni. Jeho hlavu, bujnou hřívu, tělo, ocas, prostě všechno. Pak zavři oči a představ si ho v mysli. Jeho vzhled, pohyby, zvuky…" Zavřela jsem oči a pořád ho viděla, jak se na mě kouká, otáčí hlavu, slyšela jsem jeho dech a snažila se to všechno vrýt do paměti. "A teď si představ sebe a svoji tvář, která se postupně promění v toho lva." Na chvíli mě to zarazilo a pak jsem se začla smát. "Co je? Já to myslím vážně, proměň se ve lva." "Ale co když se mi to nepovede a budu mít místo vlasů hřívu? Nebo mi naroste ocas a už se to nevrátí zpátky? Co bych pak dělala s ocasem Liame, nebo co když mi narostou vousy? To abych šla rovnou zase do cirkusu…" "Dobře, dobře, uklidni se. Tohle prostě musíš pořád zkoušet, máloco se povede hned napoprvé. Všichni mágové si tím musí projít. Pokud se chceš naučit přeměňovat, budeš to muset zvládnout taky. Prosím." Podíval se mi do očí, jako by mě chtěl přesvědčit pohledem. A docela to fungovalo, nebo mě to uklidnilo alespoň do chvíle, než jsem si znovu uvědomila, že moje oči jsou žluté jako pampelišky. Trhla jsem sebou a odvrátila se od něj. Nějak jsem nemohla snést, že vypadám jinak, byl to divný pocit a Liam to zase poznal. "Hele, do toho se dostaneš, věř mi. Hlavně si nesmíš myslet, že kvůli tomu nejsi hezká nebo že je to nějak špatné. Je to přirozená věc, věc, která nás spojuje, díky které jsme silnější. Spolu to zvládneme." Kývla jsem hlavou a řekla: "dobře." Usmál se. "Liame?" "Ano?" "Jak to děláš?" "Co?" "Kouzlíš slovy." Trochu ho to zaskočilo. "Asi mám talent. Snažím se tě povzbudit. A nikdy se nevzdávám." "Jsi tak sebevědomý. Vždycky víš, co máš dělat a ničeho se nebojíš." "Ale to není pravda, bojím se spousty věcí." Udiveně jsem se na něj koukla. "Čeho třeba?" "Třeba toho, že se dnes nic nenaučíme, takže se koukej snažit." "Ale…" "Někdy si o tom popovídáme, ale teď tu chci vidět dva lvy a žádnou Lyru." Ten teda umí přitvrdit. Skoro jako by mi to nechtěl říct...

Dračí věž - 4. kapitola

14. dubna 2018 v 10:24 | Smrtka314 |  Dračí věž

Důvěra a porozumění



Otevřela jsem oči a chvíli vstřebávala, co jsem "viděla". Nemohla jsem se pohnout. Na ruku mi ukápla slza. Ani nevím, kolik emocí se ve mně tenkrát mísilo. Konečně jsem pochopila, jak se Liam cítil a jak to všechno bylo. Bylo to tak živé, že jsme na sebe jen koukali a nic neříkali. Můj dřívější pocit byl správný. Už jsem nepochybovala o tom, jestli tu mám zůstat, nebo se raději držet od toho všeho dál i když jedna moje část říkala, že to bude nebezpečné, ta druhá byla vděčná za to, co pro mě Liam udělal a třetí se co nejdřív chtěla naučit používat magii. "Už mi rozumíš. Vidím ti to na očích. Můžeme začít hned, jestli chceš." Usmál se. Co se to jenom se mnou dneska děje? "Ovšem vím, že propojení myšlenek a vzpomínek může být náročné, zvlášť pro někoho, kdo s tím nemá zkušenosti. Jestli chceš…" "Ne, začneme hned. Cítím se dobře."

Liam se neobtěžoval sháněním dalších židlí a prostě si sedl na stůl. Vzal do ruk pár knih a postupně se dopracoval k jedné, která podle všeho uváděla základy magie. Existují 4 základní druhy: magie útočná neboli destruktivní (červený znak), magie tvořivá s použitím fantasie (modrý znak), magie přeměny, teleportace, telekineze (žlutý znak) a magie obranná a léčivá (zelený znak). "Útočná magie je nejběžnější používaná magie a věř mi, že to většinou končí daleko hůř, než jen rozbitou skříní. Její použití ti ukážu později. S magií tvořivou jsem se narodil a ovládám ji celý život i když zas tak běžná úplně není, ale používám ji pořád. Magie přeměny je docela složitá, ale velmi efektivní. Na rozdíl od magie tvořivé přeměňuješ sebe namísto okolí. Vyžaduje plné soustředění. Magie obranná a léčivá je docela vzácná a kdo ji ovládá, má velkou výhodu, pokud není sám a může podpořit ostatní přátele. Další magie jsou kombinované a nelze přesně určit, na co se zaměřují. Mohou být také velmi efektivní, ale o to složitější a někdy nejsou úplně stabilní. Nechám ti tu pár knih, aby sis je mohla pročíst, samozřejmě ti vysvětlím, co budeš chtít a naučím tě pořádně praktické využití. A teď…" podíval se na mě takovým zvláštním způsobem, jakoby čekal, že se něco stane. "Musíme zjistit, jakou magii budeš používat. Nejspíš ses s ní narodila, ale u každého se projevuje jinak a myslím, že kvůli těm věcem, co se staly, jsi ji podvědomě potlačila, takže jsi ji nemohla používat. Možná si říkáš, že kdyby jsi ji používat mohla, podařilo by se ti ochránit tvoje blízké a rodinu, ale právě proto, že jsi ji potlačovala, jsme tě tak dlouho nemohli najít." Sáhl do kapsy a vyndal lahvičku, která obsahovala jedinou malou kuličku bílé barvy. "Tahle věcička je velmi cenná a nebylo vůbec lehké ji sehnat. Měla by ti obnovit magickou energii a zrušit blokaci používání magie. Pro jistotu ji nosím sebou už nějakou dobu, ehm, měl jsem tušení, že to asi bude potřeba. Měla bys ji normálně sníst, ale neboj se, nebolí to." Otevřel lahvičku a podal mi její obsah.

Chvíli jsem si nebyla jistá tím, co mám udělat. Jak vůbec ví, že to nebolí? A co když to nebude účinkovat? A když ano, co mám potom dělat? Čekal, až udělám to, co chce, ale už vypadal trochu netrpělivě. "Nemůžete se dočkat, pane Dorne?" Podívala jsem se na něj podezřívavě. "Vypadám nedočkavě?" Usmál se na mě. "Máš pravdu, chci se dozvědět, jakou magii budeš ovládat, je to pro mě důležité. A pro tebe také." "Takže vy nevíte, která to bude?" "Myslím, že tuším, ale jistě to nevím. A neboj, nebudeš na to sama." Koukal na mě těma svýma očima, jako by říkal "rozhodnutí je na tobě", ale zároveň jsem poznala, že se vyloženě těší, až mě bude učit a uvidí, co všechno dokážu. A já ho nechtěla zklamat. Naučila jsem se, že někdy je lepší odhodit strach, nepřemýšlet nad tím a udělat to hned, jako přesně v tomhle případě. Rychle jsem do sebe hodila malou bílou kuličku a přidržela se židle, protože jsem nevěděla, jaké to bude mít účinky. Liam ještě stačil říct, že se to možná neprojeví hned, ale to už jsem pocítila jemné bodání po celém těle, nebolelo to, ale bylo to nepříjemné. Trochu se mi zamotala hlava a cítila jsem, jak se mi na pravém zápěstí vyrývá magický znak. Svítil žlutě. Cože to bylo za magii? Přeměny a teleportace?
Začala jsem přemýšlet, jak to asi bude fungovat a najednou jsem se jaksi ocitla několik metrů jinde a zády narazila do polic s knihami, netřeba psát, že jich na mě pár popadalo. Bylo to jako rychlý úskok, ale místo skoku jsem se zřejmě teleportovala a nebyl to úplně příjemný pocit. Liam přiběhl, nejdřív zvedl mě a pak knihy zpátky do polic. "Jsi v pořádku?" Oprášil mi oblečení a ušklíbl se. "Hele, to neni vtipný." Zamračila jsem se na něj, ale ne naštvaně. "Promiň. Nečekal jsem, že to bude tak rychle." Oddělal mi vlasy z čela. "Jak se cítíš?" Tak takhle se cítí člověk, který má rodinu nebo někoho blízkého? Jedná se mnou s respektem a porozuměním, stará se o mě. Skoro jsem zapomněla, jaké to je. "Já nevím." Řekla jsem nejistě. "Je to divný. Nikdy předtím jsem to neuměla a najednou tohle." "Do toho se dostaneš, věř mi. Věříš mi?" Jako by se v jeho očích na chvíli objevil strach, nebo aspoň starost, že to dopadne jinak, než doufal. "Ano." Řekla jsem rychle, aby si nemyslel, že váhám, ale jemu to stejně nestačilo. Podíval se mi do očí a pevným hlasem řekl: "ano, věřím ti, Liame." Nechce toho po mně dneska nějak moc? Pro jednou jsem mu oplatila úsměv."Ano, věřím. A teď mi ukaž magii tvorby, chci vidět co umí můj učitel." "To zní fér. Ale půjdeme do zahrady, tady je málo místa." Samozřejmě poznal, že jsem se to pokoušela zamluvit a tentokrát mě nechal. Ten den se toho stalo tolik…

Dračí věž - 3. kapitola

10. dubna 2018 v 17:00 | Smrtka314 |  Dračí věž

Vzpomínky

Druhý den ráno jsem se probudila s očekáváním, že uvidím koruny stromů a slunce teprve vycházet. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to, co se včera stalo, nebyl sen. Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Slunce již bylo dávno nad obzorem a jeho paprsky jemně hřály. Podívala jsem se na svoje pravé zápěstí, kde byl nyní vidět jasně žlutý znak podobný tomu, který má Liam na levém zápěstí. Připomnělo mi to události předešlého odpoledne a večera - když jsem se uklidnila a pořádně najedla, všechno hned vypadalo o trochu líp. Pan Dorn mi dal nějaké oblečení a slíbil, že obstará novější. Provedl mě domem, možná by to mohl být i menší zámek, který byl prý kdysi dávno dostavěn ke starodávné věži, které se dřív říkalo "Dračí věž". Sloužila převážně mágům, kteří zkoumali dračí magii a zkoušeli ji napodobit a udělat lidi silnější a mocnější. Proto mě Liam zavedl právě tam. Čekala jsem, že uvidím nádoby plné dračí krve, očí, zubů, šupin, různé stojany a lahvičky, obleky z kůže nebo něco podobného, ale překvapilo mě, když jsem najednou byla uprostřed knihovny. Když jsem to řekla Liamovi, zasmál se a řekl, že to tu tak skutečně mohlo vypadat, ale tak pár set let zpátky. Vzal pár knih z různých polic a položil je na stůl, který stál ve středu místnosti a měl tvar srpkovitého měsíce. Atmosféra v téhle místnosti byla doslova magická.

"Než začneme se základy, měl bych ti něco ukázat. Důvěra mezi mistrem a učedníkem, mezi námi, by měla být velká. Potřebuji, abys mi plně důvěřovala. Sedni si." Ukázal na židli u stolu a já ho poslechla. "Možná to bude ze začátku trochu nepříjemné." Přiložil mi prsty obou ruk ke spánkům. "Zavři oči. Neboj se. Ukážu ti pár mých vzpomínek." Zavřela jsem je a čekala, co se bude dít. Chvíli vůbec nic. A pak to najednou skočilo do mé hlavy, až jsem se trochu lekla. Chaos myšlenek se postupně tvořil do obrazců, které se nakonec spojily v podobu menšího pokojíku, kde byli dva chlapci ve věku pěti let. Schovávali se ve skříni, kde jediný zdroj světla byl modrý plamen vyčarovaný v dlani jednoho z dětí. Jakmile uslyšeli hlasy, plamen se ztratil a ani jeden se neodvážil promluvit. Dokonce se zdálo, že se snaží nedýchat. "Ááá, chlapečci si hrají na schovávanou, to se podívejme." Ozval se skřípnutý ženský hlas. "Myslíte, že je tohle nějaká hra?! Koukejte!" Horní polovina skříně se s hlasitým rámusem sesypala na chlapce, jeden z nich vykřikl a ten druhý s modrým znakem na levém zápěstí se ho snažil uklidnit, ale marně, stejně už o nich všichni věděli. Ozval se hlasitý skřiplavý smích. "Který to je?" Zeptal se jeden z poskoků, kteří se objevili za rudookou ženou. "Tak se podíváme!" Řekla ta žena a vzala jednoho z chlapců za zápěstí. Žádný znak. "Je to ten druhý!" Ukázala na druhého chlapce, který ovšem využil situace a vykouzlil modrý kouř, který oslepil nepřátele, vytrhl svého bratra ženě z rukou a oba skočili z okna do seníku a utíkali pryč. Pak se vzpomínky zamlžily a vytvořily se zpět do menšího pokojíku, kde ležel starý muž s fialovýma očima a u něj seděl Liam, který si byl už velmi podobný. Držel svého mistra za ruku, ten těžce oddechoval a přiškrceným polohlasem říkal poslední slova svého vidění: "...musíš ho najít Liame! Nesmí jít špatnou cestou, ty to víš, nesmí...nesmí padnout do špatných rukou, musíš se postarat… musíš…" a s posledním výdechem mu klesla ruka a jeho oči byly najednou bílé jako sníh. Cítila jsem, jak mě bodlo u srdce. Nějakým způsobem jsem přesně věděla, jak se tenkrát cítil a co si myslel. Zvláštní. Najednou jsem viděla postavu. Vezla povoz pryč z města, za ní oheň a kouř, všechno bylo rozmazané. Pak se Liam probudil, zpocený a rozcuchaný, prudce oddechoval. Měl to celé pořád před očima. Byl smutný a zároveň naštvaný. Nemohl mi pomoct... Další vzpomínka byla jiná. Radostnější, šťastnější, protože přesně to Liam cítil. Nemohl se dočkat. Běžel lesem, rychle, jako by ho okolí ani nestačilo vnímat. Konečně dorazil na místo. Schoval se za strom, aby mohl nerušeně pozorovat, co se děje. Viděl mě, zřetelně a jasně, jak si povídám s krysím mužem, teda spíš on se mnou. Jeho banda se na mě najednou vrhla a někdo mě praštil do hlavy. To už Liam nevydržel, několik lidí omráčil a zbytek zahnal na útěk. Viděl pohled krysího muže, který jakoby říkal: "No poškej holomku, to ti nedafuju! Pšijdu ši pfo tebe! Fabiju tě! Fabiju!..." Zvláštní, že jsem si představila přesně, jak to říká... Pak Liam přiběhl ke mně, vzal mě celou mokrou a zablácenou a objal mě. Zaplavil mě zvláštní pocit. Odstranil vlasy, které překrývaly mou tvář a přiložil levou ruku ke spánku. "Lyra." Řekl a usmál se sám pro sebe. "Vezmu tě konečně domů."

Dračí věž - 2. kapitola

9. dubna 2018 v 20:16 | Smrtka314 |  Dračí věž

Rozhodnutí

První, čeho jsem si všimla, než jsem se úplně probudila, byla zvláštní vůně. Neznala jsem ji, ale nějakým záhadným způsobem mě uklidňovala. Neotevřela jsem oči, jen jsem klidně ležela a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo. Ale co se vlastně stalo? Krysí muž dal rozkaz mě omráčit, ne zabít. Znamená to snad, že si moji smrt chtěl vychutnat později? Nebo měl rozkaz mě jen "doručit"? To bych teď ovšem neležela v tak pohodlné posteli a v horším případě by mě právě teď mučili, rozhodně by mě nenechali spát. A co to modré světlo? Lahvička krysího muže svítila červeně a žádné jiné světlo neměli, tak co to bylo? A kde to teda jsem? Bojím se otevřít oči… "Neboj se, už jsi v bezpečí. Vím, že nespíš."

Napadlo mě rychle se zvednout a utéct, ale tak nějak mi došlo, že by to asi nebylo možné. Místo toho jsem se posadila a podívala se na svého… zachránce? V křesle u postele seděl muž, vypadal, že mu táhne ke čtyřicítce, ale docela hezký, upravený a statný. S jeho tmavými, celkem krátkými vlasy si jemně pohrával vítr, který vál z pootevřeného okna. Levou rukou si podpíral hlavu, takže jsem si všimla zajímavé kresby tmavě modré barvy na jeho zápěstí. Koukal se na mě svýma přívětivýma očima, ale přece v nich bylo něco tajemného a jejich barva byla stejná, jako té kresby. Popravdě jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Neznala jsem ho a nedůvěřovala jsem mu, jako ostatně nikomu za poslední 4 roky. "Nejspíš máš asi pár otázek, na které bys chtěla znát odpověď. Do toho, ptej se." Cítila jsem se jako malé dítě, které bylo hozeno do vody a mělo se naučit plavat téměř samo. "Kdo jste?" "Liam Dorn." Prostá odpověď. "Co po mně chcete, proč jsem tady?" Narovnal se a obě ruce položil na opěradlo. Je to snad nějaká hra sekty, nebo tenhle muž vážně neváhal obětovat svůj život, aby mě zachránil? "Vím, že toho teď moc nechápeš, ale dovol mi to vysvětlit. Kdysi dávno mi bylo předpovězeno, že budu mít svěřence s velkou mocí. Magickou. Kdyby se dostal do špatných rukou, mohlo by to vést k velkým problémům. Posledních 15 let jsem se ho snažil najít. Mívám občas zvláštní sny, které mi měly pomoct v hledání, ale vždy jsem viděl jen krátké útržky. Nějaký zámek, děti, koně, les, oheň, starého muže, kouzelnické představení, divadelní hru, lesní zvěř…" "Ale tohle všechno přece…" Až mě píchlo u srdce. Ví snad ten muž něco o mém životě? "Ano, až pozdě jsem si uvědomil, že to není svěřenec, ale svěřenkyně. Kdybych tě našel včas, tvoje vzpomínky by byly jiné, radostnější. Velice se ti za to omlouvám." Zatajil se mi dech. Všechno to zlo a neštěstí se mi zase vybavilo. Slzy se mi hrnuly do očí a i když jsem se snažila, prostě to nešlo zastavit. "Cože? Vy… vy mě vůbec neznáte! Nevíte, co jsem prožila, jak jsem se cítila! Nemáte ani tušení!" Vyskočila jsem z postele a bezmyšlenkovitě otevřela dveře a vyběhla ven, aniž bych věděla, kde je východ. Chtěla jsem prostě pryč.

Utíkala jsem po dlouhé, mírně osvětlené chodbě. Najednou se těsně přede mnou objevil ten muž. Strašně jsem se lekla a uskočila. Co mě to vůbec napadlo? "Lyro." Zná dokonce i moje jméno? Ale řekl to tak klidně… "Chápu, že utíkáš před svou minulostí. Viděl jsem, co se stalo. Cítil jsem to stejně, jako ty. Vím že to bolí. Ale prosím, už neutíkej. Není potřeba se tím dál trápit." Najednou jsem pochopila, že jsem neutíkala před ním, ale před tou bolestí, která mě opakovaně dusila a já se jí chtěla zbavit. Když utíkáte před strachem, vždycky vás dohoní. Proto se mu musíte postavit, čelit tomu zlu, jedině pak můžete vyhrát. Moje srdce zaplavil zvláštní pocit úlevy. Trochu jsem se uklidnila. "Čekáte, že mi tohle všechno povíte a já vám budu věřit a následovat vás jako pejsek? Nebo snad taky máte za úkol mě zabít?" Mírně se pousmál. "Nikdy bych ti neublížil. Vím, že je to pro tebe obtížné, protože mě neznáš. Chci teď, abys mě vyslechla, pak se rozhodneš, jestli se mnou zůstaneš, nebo odejdeš." V životě bych si nemyslela, že se dostanu do podobné situace. Ale tak nějak mě zajímalo, o co jde. V tom všem zmatku mě ani nenapadlo, že mi někdo musel sundat zablácené a promočené oblečení a nahradil jej oblečením na spaní a na chodbě bylo celkem chladno. Trochu jsem se otřásla zimou a on mi s pochopením nabídl svůj plášť. "Neposadíme se?" Ukázal na pohovku uprostřed chodby. Kývla jsem na souhlas a čekala, co bude dál.

"Pokud byla věštba pravdivá, máš v sobě velké množství magické energie. Jestli se to nenaučíš ovládat, mohlo by ti to jednou ublížit. Mám za úkol tě trénovat a naučit tě používat magii. Proto chci a potřebuji, abys tu zůstala. Mohl bych říct, že tě nenechám odejít, když už jsem tě jednou našel, ale máš svobodnou vůli, takže pokud vážně odejdeš, nebudu ti v tom bránit." Ještě před pár dny by tohle znělo vážně směšně, ale teď? Jako by mi něco říkalo, že to opravdu myslí vážně. "Ale já nikdy žádnou magickou moc neměla. Vždycky jsem byla jenom obyčejná dívka." "Nikdy jsi nebyla jen obyčejná dívka. Věř mi. Magii máš v krvi, stejně jako já. Všechno tě naučím, jestli budeš chtít. A ještě jedna věc. Sekta Černých duší, ta která dvakrát zničila tvoji rodinu, po tobě pátrá už léta. Kdybych tě nezachránil, nejspíš bys zažila pěkně chmurné chvilky. Ale tady jsi v bezpečí. Ochráním tě, ať se stane cokoliv. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil." Proč mám takové nutkání mu slepě důvěřovat? Znám ho teprve chvíli. Ne, nesmím se nechat hned tak očarovat. Klidně by mi mohl lhát. "Jestli mluvíte pravdu, pane Dorne, bylo by hloupé odejít. Ale stejně nevím, jestli vám mám věřit." "Co takhle začít s tím, že mi budeš říkat Liam?" "Ještě jste si nezískal moji důvěru, pane Dorne, proto vám budu říkat takhle." Podíval se na mě chápavým pohledem. "Dobře. Ale pochop i ty mě. Posledních patnáct let jsem o tobě měl sny. Chtěl jsem tě najít a trénovat tě, jak pravila věštba, ale až teď jsem tě konečně našel. Už víš, že znám některé události ze tvého života a díky magii jsem cítil to, cos cítila ty. Jsem s tebou v podstatě propojen, jako bývá mistr s učedníkem, ale magie tvoří velmi silné pouto. Můj mistr byl pro mě jako otec a než zemřel, svěřil mi tě. Jsi pro mě něco jako rodina. A ta se neopouští, ta se naopak chrání." Odmlčel se. A já jako bych zkameněla. "Díky magii tě teď znám líp, než si myslíš a vím, jaké to pro tebe musí být, když se tohle všechno dozvíš během chvilky. Nebudu tě do ničeho nutit. Jsi chytrá dívka a umíš se rozhodovat sama."

Napadá mě spousta otázek, jako proč zrovna já a co to vlastně všechno vůbec má znamenat. Rozhodovat se sama… přísahala jsem si, že už nikdy nebudu mít rodinu. Nikdy už nechci zažít tu bolest. Vidět své přátele umírat a ještě k tomu vědět, že to jistým způsobem bylo kvůli vám… Ale tohle bylo jiné. Jako bych věděla, že to tak má být. Že tu mám zůstat. Čtyři roky jsem neměla domov ani žádné přátele. A když je teď ta možnost začít znovu, mít rodinu, zase být šťastná, táhlo mě to k ní ještě víc. Tahle naděje mi dodala odvahu a já se rozhodla, že neodejdu.

Dračí věž - 1. kapitola

9. dubna 2018 v 17:01 | Smrtka314 |  Dračí věž

Začátek konce?

Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Nebo vím, ale bylo to tak rychle… když už to vypadalo, že nemá smysl žít, že všechno, pro co jsem kdy bojovala, se ztratí jako čerstvě napečené koláče, sice jsem žila, ale jako bych umřela. A najednou se všechno změnilo. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit, ale pak mi otevřel oči. Člověk - ne, vlastně čaroděj - nikdy dřív jsem takového nepotkala, je tak… no zjistíte sami. Musím to všechno napsat, všechno vám vyprávět, aby tento příběh nebyl zapomenut.

Aby jste mě pochopili, začnu od začátku. Konec mého života začal, když mi bylo 7 let. Žili jsme s mými rodiči, sestrou a dvěma bratry v menším zámku nedaleko hranic zemí Anverdess a Polkunchia. Anverdess je velmi krásná země, plná zelených luk, polí, řek, hor a na každém kroku mnoho druhů rostlin a zvířectva. Jeho veličenstvo Mezmir II. vládl velmi moudře a celá země prosperovala. Ovšem do doby, než v naší krásné zemi začala působit tajná sekta. Ze začátku se nevědělo, proč se šlechtické rodiny z celé země postupně ztrácejí, ale časem se přišlo na to, že příslušníci oné sekty mají za úkol postupně rozvrátit a zničit tzv. "nosné sloupy" dobře prosperující země, což byla zkáza šlechtických rodin, úspěšných podniků a vůbec všeho, co dělalo Anverdess tak pověstnou. A jednou z těch šlechtických rodin byla i naše rodina.

Vzbudil mě silný zápach kouře a zároveň mým tělem projel zvláštní pocit hořkosti, strachu a beznaděje. Začala jsem kašlat na celé kolo a snažila se dojít k oknu. Podařilo se mi ho otevřít a sešplhat po mřížované zdi zarostlé břečťanem. Zaplavila mě ještě větší hrůza při pomyšlení na to, co se asi stalo s mými rodiči a sourozenci. Někdo mě popadl za ruku a táhl směrem od domova. Starý podkoní Finley. Občas mi povídal příběhy z mládí a učil mě jezdit na poníkovi. V jeho obličeji byl poznat strach, ale kvůli mně se to snažil nedat najevo.

Utíkali jsme k lesu. Myslela jsem jen na to, jak se dostat co nejdál od té smrtící hrozby. Po zvěstech zmizení některých šlechtických rodin jsme přišli na řadu my a mně došlo, že ten, kdo založil požár, může být pořád u zámku s úkolem "postarat" se o přeživší.

Byla to snad celá věčnost, než jsme konečně zpomalili. Při pohledu zpět jsem mezi stromy viděla zdi našeho zámku, které zdobily plameny tyčící se několik metrů nad věže. Najednou jsem si všechno uvědomila. To, co jsem se snažila skrýt od chvíle, kdy jsem se probudila, na co jsem se snažila zapomenout, najednou vyplynulo. Jsem sama. Nikdo nepřežil? Mí rodiče, sestra, bratři, všichni kromě nás dvou jsou… slzy se mi hrnuly do očí a můj hrudník se vzpouzel té velké bolesti. Nemohla jsem dýchat i když moje srdce bilo jako o život. Finley se mě snažil uklidnit, abych neplakala nahlas, protože by nás někdo mohl slyšet, ale mně to bylo jedno. Na ničem už mi v tu chvíli nezáleželo. Máma a táta… už je nikdy neuvidím. A moje tříletá sestřička a dva starší bratři…

Přešli jsme hranice Polkunchie a cestovali ještě několik dní. V jednom menším městě jsme narazili na cirkus. Jeden z koní zrovna kulhal a ošetřovatelů bylo málo, takže se jim hodilo, že se toho Finley ujal. Později nám nabídli, že tam můžeme zůstat. Byli přátelští a malá roztomilá holčička se jim taky hodila. Poměrně brzo jsem se naučila alespoň základní věci od zkušenějších jezdkyň. Začalo se mi tam líbit a potřebovala jsem zapomenout… Občas jsem účinkovala jako jedna z jezdkyň, všichni mě chválili i Finley na mě byl pyšný. Po splnění úkolu jsem ráda sedávala v řadách publika a sledovala našeho kouzelníka, který předváděl ty nejlepší karetní i jiné triky. Vždy se mi to moc líbilo. Očarovalo to všechny včetně mě, jako by to byla vážně kouzla, ne jen triky.

S cirkusem jsme obešli mnoho měst a vesnic, a já se postupně naučila spoustu věcí. Z mladé jezdkyně na koních jsem postupně přešla na mladou lukostřelkyni. Po deseti letech s novou rodinou jsem zase byla šťastná. Ne jako dřív, ale byla jsem ráda za to, co jsem měla. Bohužel i to jednou muselo skončit. Když už vše zase vycházelo, opět mi vzali moje štěstí. Vracela jsem se zrovna z druhé strany města, když mě zamrazilo. Opět plameny. Přiběhla jsem blíž a nevěřila vlastním očím. Všude hořelo a převládal chaos. Slyšela jsem křik. Stejná scéna, stejné pocity, jako tenkrát… Hledala jsem Finleyho, ale neměla jsem. Našla jsem ho na povozu. Ležel zády na sudu, se kterým bylo jeho teď již bezvládné tělo propojeno vidlemi na seno. Jeho oči byly vytřeštěné a ústa mírně otevřená. Podlomily se mi kolena a moje tělo kleslo na zem. Několik minut jsem tam klečela v tom zmatku a nepořádku ovívána šedým kouřem. Povoz naštěstí snad jako jediný nehořel. Dotáhla jsem ho ke kraji města a zbytkami sil vykopala hrob pro Starouše Finlyho. Starouš… všichni mu tak říkali už dlouho, ale měli ho rádi. Vyndala jsem vidle z jeho těla a opatrně položila dolů. Jeho pravá ruka svírala malinký papírek. Podařilo se mi jej vyjmout a jeho obsah mě opět usadil do kruté reality. "Hledáme a nalézáme." Tohle heslo se tenkrát, těsně před tím, než zapálili náš zámek, šířilo jako smrt. Členové sekty se zřejmě dozvěděli, že někdo utekl a neváhali nás najít a dokončit, co předtím začali. Rychle jsem dodělala svoji práci a zmizela nadobro z města.

Pár let jsem se toulala po vesnicích a městech, vždy zůstala jen chvíli, bez naděje, že někdy ještě budu mít nějakou rodinu. Naučila jsem se žít sama. Po čtyřech letech bez Finleyho jsem doufala, že na mě sekta zapomněla, rozpadla se, nebo alespoň přestala hledat. Marně.

Jeden studený deštivý večer jsem se lesem vracela z lovu. Na cestě jsem v dálce viděla postavu, ale nenapadlo mě hned, že nemá dobrý úmysl. Ale čím blíž jsem šla, tím víc mi to přišlo podezřelé. Muž byl vysoký, plešatý, měl velké uši, jedno z nich natrhnuté, dlouhý nos a chybělo mu pár zubů. Široce se usmíval. Usmívající se šedivá krysa, napadlo mě. Nezapomenutelná tvář. V ruce držel malou lahvičku, jíž řetízek měl pověšený kolem krku. Lahvička zářila červeným světlem jasněji a jasněji. Zpomalila jsem a chtěla utéct, ale už bylo pozdě. Z křoví kolem cesty vyskočilo naráz 6 dalších mužů. Rychle jsem se ohlížela a vytáhla svoji dýku. Krysí muž se rozchechtal děsivým smíchem. Když promluvil, šel mi mráz po zádech: "Takše ty ši ta malá holšiška. Konešně. Konešně jšme tě našli!" A znovu se začal smát. "Jaká holčička? Já nejsem žádná holčička!" Odpověděla jsem bojovně. "Ale ano, jši. Pšed štrnášti lety šme ti hešky podpálili barášek. Ano, krášně hošel, krášně. Padl špálenej na uhel, pšešně, jak šme plánofali. Ale ty ši musela utýšt šo?!" Upřel na mě zvláštně děsivý pohled a přísahala bych, že jeho oči se zbarvily do ruda. I když mohlo to být tím světlem z lahvičky. Ostatní muži jen stáli a tiše se smáli. "Dešet let. Dešet let nám to fšalo, abyšme tě šnofa našli. A ty šaše mušíš šmišet! Ty potforo mrňafoušká! Ale teď uš tě utýšt nenechám! Omrášit!" Jeden z mužů mě pevně chytil za paži, ale sekla jsem ho dýkou a vytrhla se mu. Snažila jsem se utéct, ale bylo jich na mě moc. Chytili mě a nepustili. Chtěla jsem se bránit, ale někdo mě praštil tupým nástrojem do hlavy. najednou všechno černalo a koruny stromů se vzdalovaly, zatímco zablácená zem se rychle přibližovala. Slyšela jsem jen něčí hlasy a pak křik a modré světlo bylo to poslední, co jsem viděla.