Dračí věž - 5. kapitola

Neděle v 17:00 | Smrtka314 |  Dračí věž

5. Kapitola

Ze vzpomínek mě vyrušila jedna starší žena, která pracovala převážně v kuchyni, paní Luttenová. Jak jsem zjistila, jídlo připravuje dobře a vždycky se usmívá. Jako první paprsky slunce vždy vešla do mého pokoje s vydatnou snídaní. Přinesla mi nové oblečení od Liama a jsem ráda, že ví, že nosím raději kalhoty než běžné šaty. A taky, že se o mě stará, když nemám skoro žádný majetek.
Předešlý den jsem si ani nevšimla, kolik je na zámku lidí. Liam se zřejmě rozhodl obnovit krásu jeho sídla, jelikož všude po chodbách byli muži v nenápadném oblečení a věnovali se převážně vzhledu a zdobení chodeb i pokojů. Oknem bylo vidět pár zahradníků diskutujících o zahradě, půdě a rostlinách a v dálce vedlo několik mladých hochů krásné a statné koně do stájí. Z kuchyně v přízemí se linula neznámá vůně a po chodbě kolem mě právě proběhlo několik dětí. Nejspíš to jsou děti někoho z lidí, kteří tu pracují. Kousek ode mě bylo na zdi připevněné dvoumetrové zrcadlo, které tam včera určitě nebylo. Chtěla jsem se trochu upravit, ale všimla jsem si, že moje oči mají světlejší barvu. Že by se mi to jen zdálo? Ale ne, vážně se jejich hnědá změnila na hnědo-žlutou. Trochu mě to vyděsilo. Liam má přece modrý znak magie tvorby a modré oči. Šílená ženská z jeho vzpomínek měla ničivou magii s červeným znakem a červené oči. Je snad možné, že bych měla díky magii přeměny oči žluté? Stála jsem tam a nevěřila vlastním očím. Vážně. Nějak se mi o tom nikdo nezmínil. Právě jsem v odrazu viděla Liama přicházet po schodišti z kuchyně, když si mě všiml a zřejmě mu došlo, na co právě myslím, protože chtěl najednou jít zase zpátky a myslel si, že si toho nevšimnu. "Liame!" Zastavil se a otočil, ve tváři zase úsměv a pomaleji, než obvykle, se ke mně přiblížil. "Ano?" "Proč jsi mi neřekl, že se mi změní barva očí? Vypadám jako sova!" Zasmál se a pak se zase tvářil nevinně. "Nepovažoval jsem to za důležité. Zvykneš si nebo si pomocí magie proměny vytvoříš jinou barvu." Zdá se mi to, nebo vážně všechno bere tak jednoduše a klidně? Nic ho nerozhodí? Možná jsem se bála zbytečně a Liam mě navíc uklidnil tím, co řekl. Dokážu se proměnit v jiné věci, až se to naučím, změnit barvu očí nebo vlasů by neměl být takový problém. Podívala jsem se znovu do zrcadla. Jasná sova. Snad se mě nikdo nelekne…
Náš první pořádný trénink byl zase na zahradě. Liam se mě nejdřív snažil naučit přeměny, protože teleportace je velmi těžká a dlouho trvá, než se ji naučím normálně používat, ne jako náhodně předešlý den. A telekinezi prý ovládá jen málo lidí. Myslím, že byl přesvědčený, že to všechno zvládnu poměrně rychle a brzo budu umět skoro všechno, možná i tu telekinezi. Právě tahle jeho důvěra mi skutečně pomáhala to zvládnout líp, než jsem si myslela já. Jeho upřímná radost a moje zvědavost a odhodlání mi dodávaly vůli se učit. Ne, že by to bylo uplně snadné, jako vše to vyžaduje spoustu práce, ale díky Liamovi jsem to zvládala mnohem lépe.
"Koukej se!" Řekl Liam, když jsem se jen na chvíli zamyslela a nedávala pozor. Obdivuju jeho zapálení pro tohle všechno. Věnuje se mi možná víc než by měl. To, jak se o mně stará a co všechno pro mě dělá, mi velice rychle pomohlo získat důvěru a začínala jsem se bát, že by to mohlo přerůst v něco jiného, než jen přátelský vztah. Myslel si, že jsem mu na chvíli přestala věnovat pozornost a proto mě napomenul, přece nebudeme ztrácet čas. Ale líbilo se mi ho pozorovat při práci, jak se snaží, všechno mi trpělivě vysvětluje, pohyby jeho rukou jsou tak ladné a přitom efektivně dokážou téměř cokoliv, jeho tmavé načechrané vlasy… "Ale notak, Lyro!" Zase jsem se zamyslela… "Dávej přece pozor!" Zastavil se a starostlivě si mě prohlížel. Pak se jemně usmál, přišel blíž a řekl: "Vím, že je toho na tebe v posledních dnech moc, ale musíš se snažit. Musíš se umět sama bránit, nebudu na tebe dohlížet pořád." "Jak to myslíš? Slíbil jsi mi, že mě budeš ochraňovat a nenecháš nikoho, aby mi ublížil." Ty jeho pronikavé modré oči… ale ne, musím se soustředit. "To víš, že jsem to slíbil a taky pro to udělám všechno, ale můžou být situace, kdy si budeš muset poradit sama. A magii se musíš naučit. Noták, ještě aspoň chvíli, chci vidět pokroky." Ani jsem nestihla něco namítnout a hned se vedle mě objevilo modré průhledné zvíře, které vypadalo jako kočka, ale bylo mnohem větší. Ladně oběhlo kolečko kolem zahrady, skoro jakoby se ani nedotýkalo země, pak se zastavilo, nabylo úplnou podobu hnědé neprůhledné přerostlé kočky a vyzývavě se na mě podívalo. "Myslím, že tohle zvíře neznáš. Je to lev. Majestátné družné zvíře z oblastí Perni a Elkiasu, živý docela nebezpečný, alespoň pro lidi, kteří nepoužívají magii. Chci, aby ses pokusila se v něj proměnit." Zadívala jsem se lvovi do očí. Vážně úchvatné zvíře. Věděla jsem, že je to všechno Liamova magie, ale to zvíře bylo jako opravdové. "Pořádně si ho prohlédni. Jeho hlavu, bujnou hřívu, tělo, ocas, prostě všechno. Pak zavři oči a představ si ho v mysli. Jeho vzhled, pohyby, zvuky…" Zavřela jsem oči a pořád ho viděla, jak se na mě kouká, otáčí hlavu, slyšela jsem jeho dech a snažila se to všechno vrýt do paměti. "A teď si představ sebe a svoji tvář, která se postupně promění v toho lva." Na chvíli mě to zarazilo a pak jsem se začla smát. "Co je? Já to myslím vážně, proměň se ve lva." "Ale co když se mi to nepovede a budu mít místo vlasů hřívu? Nebo mi naroste ocas a už se to nevrátí zpátky? Co bych pak dělala s ocasem Liame, nebo co když mi narostou vousy? To abych šla rovnou zase do cirkusu…" "Dobře, dobře, uklidni se. Tohle prostě musíš pořád zkoušet, máloco se povede hned napoprvé. Všichni mágové si tím musí projít. Pokud se chceš naučit přeměňovat, budeš to muset zvládnout taky. Prosím." Podíval se mi do očí, jako by mě chtěl přesvědčit pohledem. A docela to fungovalo, nebo mě to uklidnilo alespoň do chvíle, než jsem si znovu uvědomila, že moje oči jsou žluté jako pampelišky. Trhla jsem sebou a odvrátila se od něj. Nějak jsem nemohla snést, že vypadám jinak, byl to divný pocit a Liam to zase poznal. "Hele, do toho se dostaneš, věř mi. Hlavně si nesmíš myslet, že kvůli tomu nejsi hezká nebo že je to nějak špatné. Je to přirozená věc, věc, která nás spojuje, díky které jsme silnější. Spolu to zvládneme." Kývla jsem hlavou a řekla: "dobře." Usmál se. "Liame?" "Ano?" "Jak to děláš?" "Co?" "Kouzlíš slovy." Trochu ho to zaskočilo. "Asi mám talent. Snažím se tě povzbudit. A nikdy se nevzdávám." "Jsi tak sebevědomý. Vždycky víš, co máš dělat a ničeho se nebojíš." "Ale to není pravda, bojím se spousty věcí." Udiveně jsem se na něj koukla. "Čeho třeba?" "Třeba toho, že se dnes nic nenaučíme, takže se koukej snažit." "Ale…" "Někdy si o tom popovídáme, ale teď tu chci vidět dva lvy a žádnou Lyru." Ten teda umí přitvrdit. Skoro jako by mi to nechtěl říct...
 

Dračí věž - 4. kapitola

Sobota v 10:24 | Smrtka314 |  Dračí věž

4. Kapitola



Otevřela jsem oči a chvíli vstřebávala, co jsem "viděla". Nemohla jsem se pohnout. Na ruku mi ukápla slza. Ani nevím, kolik emocí se ve mně tenkrát mísilo. Konečně jsem pochopila, jak se Liam cítil a jak to všechno bylo. Bylo to tak živé, že jsme na sebe jen koukali a nic neříkali. Můj dřívější pocit byl správný. Už jsem nepochybovala o tom, jestli tu mám zůstat, nebo se raději držet od toho všeho dál i když jedna moje část říkala, že to bude nebezpečné, ta druhá byla vděčná za to, co pro mě Liam udělal a třetí se co nejdřív chtěla naučit používat magii. "Už mi rozumíš. Vidím ti to na očích. Můžeme začít hned, jestli chceš." Usmál se. Co se to jenom se mnou dneska děje? "Ovšem vím, že propojení myšlenek a vzpomínek může být náročné, zvlášť pro někoho, kdo s tím nemá zkušenosti. Jestli chceš…" "Ne, začneme hned. Cítím se dobře."

Liam se neobtěžoval sháněním dalších židlí a prostě si sedl na stůl. Vzal do ruk pár knih a postupně se dopracoval k jedné, která podle všeho uváděla základy magie. Existují 4 základní druhy: magie útočná neboli destruktivní (červený znak), magie tvořivá s použitím fantasie (modrý znak), magie přeměny, teleportace, telekineze (žlutý znak) a magie obranná a léčivá (zelený znak). "Útočná magie je nejběžnější používaná magie a věř mi, že to většinou končí daleko hůř, než jen rozbitou skříní. Její použití ti ukážu později. S magií tvořivou jsem se narodil a ovládám ji celý život i když zas tak běžná úplně není, ale používám ji pořád. Magie přeměny je docela složitá, ale velmi efektivní. Na rozdíl od magie tvořivé přeměňuješ sebe namísto okolí. Vyžaduje plné soustředění. Magie obranná a léčivá je docela vzácná a kdo ji ovládá, má velkou výhodu, pokud není sám a může podpořit ostatní přátele. Další magie jsou kombinované a nelze přesně určit, na co se zaměřují. Mohou být také velmi efektivní, ale o to složitější a někdy nejsou úplně stabilní. Nechám ti tu pár knih, aby sis je mohla pročíst, samozřejmě ti vysvětlím, co budeš chtít a naučím tě pořádně praktické využití. A teď…" podíval se na mě takovým zvláštním způsobem, jakoby čekal, že se něco stane. "Musíme zjistit, jakou magii budeš používat. Nejspíš ses s ní narodila, ale u každého se projevuje jinak a myslím, že kvůli těm věcem, co se staly, jsi ji podvědomě potlačila, takže jsi ji nemohla používat. Možná si říkáš, že kdyby jsi ji používat mohla, podařilo by se ti ochránit tvoje blízké a rodinu, ale právě proto, že jsi ji potlačovala, jsme tě tak dlouho nemohli najít." Sáhl do kapsy a vyndal lahvičku, která obsahovala jedinou malou kuličku bílé barvy. "Tahle věcička je velmi cenná a nebylo vůbec lehké ji sehnat. Měla by ti obnovit magickou energii a zrušit blokaci používání magie. Pro jistotu ji nosím sebou už nějakou dobu, ehm, měl jsem tušení, že to asi bude potřeba. Měla bys ji normálně sníst, ale neboj se, nebolí to." Otevřel lahvičku a podal mi její obsah.

Chvíli jsem si nebyla jistá tím, co mám udělat. Jak vůbec ví, že to nebolí? A co když to nebude účinkovat? A když ano, co mám potom dělat? Čekal, až udělám to, co chce, ale už vypadal trochu netrpělivě. "Nemůžete se dočkat, pane Dorne?" Podívala jsem se na něj podezřívavě. "Vypadám nedočkavě?" Usmál se na mě. "Máš pravdu, chci se dozvědět, jakou magii budeš ovládat, je to pro mě důležité. A pro tebe také." "Takže vy nevíte, která to bude?" "Myslím, že tuším, ale jistě to nevím. A neboj, nebudeš na to sama." Koukal na mě těma svýma očima, jako by říkal "rozhodnutí je na tobě", ale zároveň jsem poznala, že se vyloženě těší, až mě bude učit a uvidí, co všechno dokážu. A já ho nechtěla zklamat. Naučila jsem se, že někdy je lepší odhodit strach, nepřemýšlet nad tím a udělat to hned, jako přesně v tomhle případě. Rychle jsem do sebe hodila malou bílou kuličku a přidržela se židle, protože jsem nevěděla, jaké to bude mít účinky. Liam ještě stačil říct, že se to možná neprojeví hned, ale to už jsem pocítila jemné bodání po celém těle, nebolelo to, ale bylo to nepříjemné. Trochu se mi zamotala hlava a cítila jsem, jak se mi na pravém zápěstí vyrývá magický znak. Svítil žlutě. Cože to bylo za magii? Přeměny a teleportace?
Začala jsem přemýšlet, jak to asi bude fungovat a najednou jsem se jaksi ocitla několik metrů jinde a zády narazila do polic s knihami, netřeba psát, že jich na mě pár popadalo. Bylo to jako rychlý úskok, ale místo skoku jsem se zřejmě teleportovala a nebyl to úplně příjemný pocit. Liam přiběhl, nejdřív zvedl mě a pak knihy zpátky do polic. "Jsi v pořádku?" Oprášil mi oblečení a ušklíbl se. "Hele, to neni vtipný." Zamračila jsem se na něj, ale ne naštvaně. "Promiň. Nečekal jsem, že to bude tak rychle." Oddělal mi vlasy z čela. "Jak se cítíš?" Tak takhle se cítí člověk, který má rodinu nebo někoho blízkého? Jedná se mnou s respektem a porozuměním, stará se o mě. Skoro jsem zapomněla, jaké to je. "Já nevím." Řekla jsem nejistě. "Je to divný. Nikdy předtím jsem to neuměla a najednou tohle." "Do toho se dostaneš, věř mi. Věříš mi?" Jako by se v jeho očích na chvíli objevil strach, nebo aspoň starost, že to dopadne jinak, než doufal. "Ano." Řekla jsem rychle, aby si nemyslel, že váhám, ale jemu to stejně nestačilo. Podíval se mi do očí a pevným hlasem řekl: "ano, věřím ti, Liame." Nechce toho po mně dneska nějak moc? Pro jednou jsem mu oplatila úsměv."Ano, věřím. A teď mi ukaž magii tvorby, chci vidět co umí můj učitel." "To zní fér. Ale půjdeme do zahrady, tady je málo místa." Samozřejmě poznal, že jsem se to pokoušela zamluvit a tentokrát mě nechal. Ten den se toho stalo tolik…

Dračí věž - 3. kapitola

10. dubna 2018 v 17:00 | Smrtka314 |  Dračí věž

3. Kapitola

Druhý den ráno jsem se probudila s očekáváním, že uvidím koruny stromů a slunce teprve vycházet. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to, co se včera stalo, nebyl sen. Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Slunce již bylo dávno nad obzorem a jeho paprsky jemně hřály. Podívala jsem se na svoje pravé zápěstí, kde byl nyní vidět jasně žlutý znak podobný tomu, který má Liam na levém zápěstí. Připomnělo mi to události předešlého odpoledne a večera - když jsem se uklidnila a pořádně najedla, všechno hned vypadalo o trochu líp. Pan Dorn mi dal nějaké oblečení a slíbil, že obstará novější. Provedl mě domem, možná by to mohl být i menší zámek, který byl prý kdysi dávno dostavěn ke starodávné věži, které se dřív říkalo "Dračí věž". Sloužila převážně mágům, kteří zkoumali dračí magii a zkoušeli ji napodobit a udělat lidi silnější a mocnější. Proto mě Liam zavedl právě tam. Čekala jsem, že uvidím nádoby plné dračí krve, očí, zubů, šupin, různé stojany a lahvičky, obleky z kůže nebo něco podobného, ale překvapilo mě, když jsem najednou byla uprostřed knihovny. Když jsem to řekla Liamovi, zasmál se a řekl, že to tu tak skutečně mohlo vypadat, ale tak pár set let zpátky. Vzal pár knih z různých polic a položil je na stůl, který stál ve středu místnosti a měl tvar srpkovitého měsíce. Atmosféra v téhle místnosti byla doslova magická.

"Než začneme se základy, měl bych ti něco ukázat. Důvěra mezi mistrem a učedníkem, mezi námi, by měla být velká. Potřebuji, abys mi plně důvěřovala. Sedni si." Ukázal na židli u stolu a já ho poslechla. "Možná to bude ze začátku trochu nepříjemné." Přiložil mi prsty obou ruk ke spánkům. "Zavři oči. Neboj se. Ukážu ti pár mých vzpomínek." Zavřela jsem je a čekala, co se bude dít. Chvíli vůbec nic. A pak to najednou skočilo do mé hlavy, až jsem se trochu lekla. Chaos myšlenek se postupně tvořil do obrazců, které se nakonec spojily v podobu menšího pokojíku, kde byli dva chlapci ve věku pěti let. Schovávali se ve skříni, kde jediný zdroj světla byl modrý plamen vyčarovaný v dlani jednoho z dětí. Jakmile uslyšeli hlasy, plamen se ztratil a ani jeden se neodvážil promluvit. Dokonce se zdálo, že se snaží nedýchat. "Ááá, chlapečci si hrají na schovávanou, to se podívejme." Ozval se skřípnutý ženský hlas. "Myslíte, že je tohle nějaká hra?! Koukejte!" Horní polovina skříně se s hlasitým rámusem sesypala na chlapce, jeden z nich vykřikl a ten druhý s modrým znakem na levém zápěstí se ho snažil uklidnit, ale marně, stejně už o nich všichni věděli. Ozval se hlasitý skřiplavý smích. "Který to je?" Zeptal se jeden z poskoků, kteří se objevili za rudookou ženou. "Tak se podíváme!" Řekla ta žena a vzala jednoho z chlapců za zápěstí. Žádný znak. "Je to ten druhý!" Ukázala na druhého chlapce, který ovšem využil situace a vykouzlil modrý kouř, který oslepil nepřátele, vytrhl svého bratra ženě z rukou a oba skočili z okna do seníku a utíkali pryč. Pak se vzpomínky zamlžily a vytvořily se zpět do menšího pokojíku, kde ležel starý muž s fialovýma očima a u něj seděl Liam, který si byl už velmi podobný. Držel svého mistra za ruku, ten těžce oddechoval a přiškrceným polohlasem říkal poslední slova svého vidění: "...musíš ho najít Liame! Nesmí jít špatnou cestou, ty to víš, nesmí...nesmí padnout do špatných rukou, musíš se postarat… musíš…" a s posledním výdechem mu klesla ruka a jeho oči byly najednou bílé jako sníh. Cítila jsem, jak mě bodlo u srdce. Nějakým způsobem jsem přesně věděla, jak se tenkrát cítil a co si myslel. Zvláštní. Najednou jsem viděla postavu. Vezla povoz pryč z města, za ní oheň a kouř, všechno bylo rozmazané. Pak se Liam probudil, zpocený a rozcuchaný, prudce oddechoval. Měl to celé pořád před očima. Byl smutný a zároveň naštvaný. Nemohl mi pomoct... Další vzpomínka byla jiná. Radostnější, šťastnější, protože přesně to Liam cítil. Nemohl se dočkat. Běžel lesem, rychle, jako by ho okolí ani nestačilo vnímat. Konečně dorazil na místo. Schoval se za strom, aby mohl nerušeně pozorovat, co se děje. Viděl mě, zřetelně a jasně, jak si povídám s krysím mužem, teda spíš on se mnou. Jeho banda se na mě najednou vrhla a někdo mě praštil do hlavy. To už Liam nevydržel, několik lidí omráčil a zbytek zahnal na útěk. Viděl pohled krysího muže, který jakoby říkal: "No poškej holomku, to ti nedafuju! Pšijdu ši pfo tebe! Fabiju tě! Fabiju!..." Zvláštní, že jsem si představila přesně, jak to říká... Pak Liam přiběhl ke mně, vzal mě celou mokrou a zablácenou a objal mě. Zaplavil mě zvláštní pocit. Odstranil vlasy, které překrývaly mou tvář a přiložil levou ruku ke spánku. "Lyra." Řekl a usmál se sám pro sebe. "Vezmu tě konečně domů."
 


Dračí věž - 2. kapitola

9. dubna 2018 v 20:16 | Smrtka314 |  Dračí věž

2. Kapitola

První, čeho jsem si všimla, než jsem se úplně probudila, byla zvláštní vůně. Neznala jsem ji, ale nějakým záhadným způsobem mě uklidňovala. Neotevřela jsem oči, jen jsem klidně ležela a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo. Ale co se vlastně stalo? Krysí muž dal rozkaz mě omráčit, ne zabít. Znamená to snad, že si moji smrt chtěl vychutnat později? Nebo měl rozkaz mě jen "doručit"? To bych teď ovšem neležela v tak pohodlné posteli a v horším případě by mě právě teď mučili, rozhodně by mě nenechali spát. A co to modré světlo? Lahvička krysího muže svítila červeně a žádné jiné světlo neměli, tak co to bylo? A kde to teda jsem? Bojím se otevřít oči… "Neboj se, už jsi v bezpečí. Vím, že nespíš."

Napadlo mě rychle se zvednout a utéct, ale tak nějak mi došlo, že by to asi nebylo možné. Místo toho jsem se posadila a podívala se na svého… zachránce? V křesle u postele seděl muž, vypadal, že mu táhne ke čtyřicítce, ale docela hezký, upravený a statný. S jeho tmavými, celkem krátkými vlasy si jemně pohrával vítr, který vál z pootevřeného okna. Levou rukou si podpíral hlavu, takže jsem si všimla zajímavé kresby tmavě modré barvy na jeho zápěstí. Koukal se na mě svýma přívětivýma očima, ale přece v nich bylo něco tajemného a jejich barva byla stejná, jako té kresby. Popravdě jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Neznala jsem ho a nedůvěřovala jsem mu, jako ostatně nikomu za poslední 4 roky. "Nejspíš máš asi pár otázek, na které bys chtěla znát odpověď. Do toho, ptej se." Cítila jsem se jako malé dítě, které bylo hozeno do vody a mělo se naučit plavat téměř samo. "Kdo jste?" "Liam Dorn." Prostá odpověď. "Co po mně chcete, proč jsem tady?" Narovnal se a obě ruce položil na opěradlo. Je to snad nějaká hra sekty, nebo tenhle muž vážně neváhal obětovat svůj život, aby mě zachránil? "Vím, že toho teď moc nechápeš, ale dovol mi to vysvětlit. Kdysi dávno mi bylo předpovězeno, že budu mít svěřence s velkou mocí. Magickou. Kdyby se dostal do špatných rukou, mohlo by to vést k velkým problémům. Posledních 15 let jsem se ho snažil najít. Mívám občas zvláštní sny, které mi měly pomoct v hledání, ale vždy jsem viděl jen krátké útržky. Nějaký zámek, děti, koně, les, oheň, starého muže, kouzelnické představení, divadelní hru, lesní zvěř…" "Ale tohle všechno přece…" Až mě píchlo u srdce. Ví snad ten muž něco o mém životě? "Ano, až pozdě jsem si uvědomil, že to není svěřenec, ale svěřenkyně. Kdybych tě našel včas, tvoje vzpomínky by byly jiné, radostnější. Velice se ti za to omlouvám." Zatajil se mi dech. Všechno to zlo a neštěstí se mi zase vybavilo. Slzy se mi hrnuly do očí a i když jsem se snažila, prostě to nešlo zastavit. "Cože? Vy… vy mě vůbec neznáte! Nevíte, co jsem prožila, jak jsem se cítila! Nemáte ani tušení!" Vyskočila jsem z postele a bezmyšlenkovitě otevřela dveře a vyběhla ven, aniž bych věděla, kde je východ. Chtěla jsem prostě pryč.

Utíkala jsem po dlouhé, mírně osvětlené chodbě. Najednou se těsně přede mnou objevil ten muž. Strašně jsem se lekla a uskočila. Co mě to vůbec napadlo? "Lyro." Zná dokonce i moje jméno? Ale řekl to tak klidně… "Chápu, že utíkáš před svou minulostí. Viděl jsem, co se stalo. Cítil jsem to stejně, jako ty. Vím že to bolí. Ale prosím, už neutíkej. Není potřeba se tím dál trápit." Najednou jsem pochopila, že jsem neutíkala před ním, ale před tou bolestí, která mě opakovaně dusila a já se jí chtěla zbavit. Když utíkáte před strachem, vždycky vás dohoní. Proto se mu musíte postavit, čelit tomu zlu, jedině pak můžete vyhrát. Moje srdce zaplavil zvláštní pocit úlevy. Trochu jsem se uklidnila. "Čekáte, že mi tohle všechno povíte a já vám budu věřit a následovat vás jako pejsek? Nebo snad taky máte za úkol mě zabít?" Mírně se pousmál. "Nikdy bych ti neublížil. Vím, že je to pro tebe obtížné, protože mě neznáš. Chci teď, abys mě vyslechla, pak se rozhodneš, jestli se mnou zůstaneš, nebo odejdeš." V životě bych si nemyslela, že se dostanu do podobné situace. Ale tak nějak mě zajímalo, o co jde. V tom všem zmatku mě ani nenapadlo, že mi někdo musel sundat zablácené a promočené oblečení a nahradil jej oblečením na spaní a na chodbě bylo celkem chladno. Trochu jsem se otřásla zimou a on mi s pochopením nabídl svůj plášť. "Neposadíme se?" Ukázal na pohovku uprostřed chodby. Kývla jsem na souhlas a čekala, co bude dál.

"Pokud byla věštba pravdivá, máš v sobě velké množství magické energie. Jestli se to nenaučíš ovládat, mohlo by ti to jednou ublížit. Mám za úkol tě trénovat a naučit tě používat magii. Proto chci a potřebuji, abys tu zůstala. Mohl bych říct, že tě nenechám odejít, když už jsem tě jednou našel, ale máš svobodnou vůli, takže pokud vážně odejdeš, nebudu ti v tom bránit." Ještě před pár dny by tohle znělo vážně směšně, ale teď? Jako by mi něco říkalo, že to opravdu myslí vážně. "Ale já nikdy žádnou magickou moc neměla. Vždycky jsem byla jenom obyčejná dívka." "Nikdy jsi nebyla jen obyčejná dívka. Věř mi. Magii máš v krvi, stejně jako já. Všechno tě naučím, jestli budeš chtít. A ještě jedna věc. Sekta Černých duší, ta která dvakrát zničila tvoji rodinu, po tobě pátrá už léta. Kdybych tě nezachránil, nejspíš bys zažila pěkně chmurné chvilky. Ale tady jsi v bezpečí. Ochráním tě, ať se stane cokoliv. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil." Proč mám takové nutkání mu slepě důvěřovat? Znám ho teprve chvíli. Ne, nesmím se nechat hned tak očarovat. Klidně by mi mohl lhát. "Jestli mluvíte pravdu, pane Dorne, bylo by hloupé odejít. Ale stejně nevím, jestli vám mám věřit." "Co takhle začít s tím, že mi budeš říkat Liam?" "Ještě jste si nezískal moji důvěru, pane Dorne, proto vám budu říkat takhle." Podíval se na mě chápavým pohledem. "Dobře. Ale pochop i ty mě. Posledních patnáct let jsem o tobě měl sny. Chtěl jsem tě najít a trénovat tě, jak pravila věštba, ale až teď jsem tě konečně našel. Už víš, že znám některé události ze tvého života a díky magii jsem cítil to, cos cítila ty. Jsem s tebou v podstatě propojen, jako bývá mistr s učedníkem, ale magie tvoří velmi silné pouto. Můj mistr byl pro mě jako otec a než zemřel, svěřil mi tě. Jsi pro mě něco jako rodina. A ta se neopouští, ta se naopak chrání." Odmlčel se. A já jako bych zkameněla. "Díky magii tě teď znám líp, než si myslíš a vím, jaké to pro tebe musí být, když se tohle všechno dozvíš během chvilky. Nebudu tě do ničeho nutit. Jsi chytrá dívka a umíš se rozhodovat sama."

Napadá mě spousta otázek, jako proč zrovna já a co to vlastně všechno vůbec má znamenat. Rozhodovat se sama… přísahala jsem si, že už nikdy nebudu mít rodinu. Nikdy už nechci zažít tu bolest. Vidět své přátele umírat a ještě k tomu vědět, že to jistým způsobem bylo kvůli vám… Ale tohle bylo jiné. Jako bych věděla, že to tak má být. Že tu mám zůstat. Čtyři roky jsem neměla domov ani žádné přátele. A když je teď ta možnost začít znovu, mít rodinu, zase být šťastná, táhlo mě to k ní ještě víc. Tahle naděje mi dodala odvahu a já se rozhodla, že neodejdu.

Dračí věž

9. dubna 2018 v 17:01 | Smrtka314 |  Dračí věž

1. Kapitola

Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Nebo vím, ale bylo to tak rychle… když už to vypadalo, že nemá smysl žít, že všechno, pro co jsem kdy bojovala, se ztratí jako čerstvě napečené koláče, sice jsem žila, ale jako bych umřela. A najednou se všechno změnilo. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit, ale pak mi otevřel oči. Člověk - ne, vlastně čaroděj - nikdy dřív jsem takového nepotkala, je tak… no zjistíte sami. Musím to všechno napsat, všechno vám vyprávět, aby tento příběh nebyl zapomenut.

Aby jste mě pochopili, začnu od začátku. Konec mého života začal, když mi bylo 7 let. Žili jsme s mými rodiči, sestrou a dvěma bratry v menším zámku nedaleko hranic zemí Anverdess a Polkunchia. Anverdess je velmi krásná země, plná zelených luk, polí, řek, hor a na každém kroku mnoho druhů rostlin a zvířectva. Jeho veličenstvo Mezmir II. vládl velmi moudře a celá země prosperovala. Ovšem do doby, než v naší krásné zemi začala působit tajná sekta. Ze začátku se nevědělo, proč se šlechtické rodiny z celé země postupně ztrácejí, ale časem se přišlo na to, že příslušníci oné sekty mají za úkol postupně rozvrátit a zničit tzv. "nosné sloupy" dobře prosperující země, což byla zkáza šlechtických rodin, úspěšných podniků a vůbec všeho, co dělalo Anverdess tak pověstnou. A jednou z těch šlechtických rodin byla i naše rodina.

Vzbudil mě silný zápach kouře a zároveň mým tělem projel zvláštní pocit hořkosti, strachu a beznaděje. Začala jsem kašlat na celé kolo a snažila se dojít k oknu. Podařilo se mi ho otevřít a sešplhat po mřížované zdi zarostlé břečťanem. Zaplavila mě ještě větší hrůza při pomyšlení na to, co se asi stalo s mými rodiči a sourozenci. Někdo mě popadl za ruku a táhl směrem od domova. Starý podkoní Finley. Občas mi povídal příběhy z mládí a učil mě jezdit na poníkovi. V jeho obličeji byl poznat strach, ale kvůli mně se to snažil nedat najevo.

Utíkali jsme k lesu. Myslela jsem jen na to, jak se dostat co nejdál od té smrtící hrozby. Po zvěstech zmizení některých šlechtických rodin jsme přišli na řadu my a mně došlo, že ten, kdo založil požár, může být pořád u zámku s úkolem "postarat" se o přeživší.

Byla to snad celá věčnost, než jsme konečně zpomalili. Při pohledu zpět jsem mezi stromy viděla zdi našeho zámku, které zdobily plameny tyčící se několik metrů nad věže. Najednou jsem si všechno uvědomila. To, co jsem se snažila skrýt od chvíle, kdy jsem se probudila, na co jsem se snažila zapomenout, najednou vyplynulo. Jsem sama. Nikdo nepřežil? Mí rodiče, sestra, bratři, všichni kromě nás dvou jsou… slzy se mi hrnuly do očí a můj hrudník se vzpouzel té velké bolesti. Nemohla jsem dýchat i když moje srdce bilo jako o život. Finley se mě snažil uklidnit, abych neplakala nahlas, protože by nás někdo mohl slyšet, ale mně to bylo jedno. Na ničem už mi v tu chvíli nezáleželo. Máma a táta… už je nikdy neuvidím. A moje tříletá sestřička a dva starší bratři…

Přešli jsme hranice Polkunchie a cestovali ještě několik dní. V jednom menším městě jsme narazili na cirkus. Jeden z koní zrovna kulhal a ošetřovatelů bylo málo, takže se jim hodilo, že se toho Finley ujal. Později nám nabídli, že tam můžeme zůstat. Byli přátelští a malá roztomilá holčička se jim taky hodila. Poměrně brzo jsem se naučila alespoň základní věci od zkušenějších jezdkyň. Začalo se mi tam líbit a potřebovala jsem zapomenout… Občas jsem účinkovala jako jedna z jezdkyň, všichni mě chválili i Finley na mě byl pyšný. Po splnění úkolu jsem ráda sedávala v řadách publika a sledovala našeho kouzelníka, který předváděl ty nejlepší karetní i jiné triky. Vždy se mi to moc líbilo. Očarovalo to všechny včetně mě, jako by to byla vážně kouzla, ne jen triky.

S cirkusem jsme obešli mnoho měst a vesnic, a já se postupně naučila spoustu věcí. Z mladé jezdkyně na koních jsem postupně přešla na mladou lukostřelkyni. Po deseti letech s novou rodinou jsem zase byla šťastná. Ne jako dřív, ale byla jsem ráda za to, co jsem měla. Bohužel i to jednou muselo skončit. Když už vše zase vycházelo, opět mi vzali moje štěstí. Vracela jsem se zrovna z druhé strany města, když mě zamrazilo. Opět plameny. Přiběhla jsem blíž a nevěřila vlastním očím. Všude hořelo a převládal chaos. Slyšela jsem křik. Stejná scéna, stejné pocity, jako tenkrát… Hledala jsem Finleyho, ale neměla jsem. Našla jsem ho na povozu. Ležel zády na sudu, se kterým bylo jeho teď již bezvládné tělo propojeno vidlemi na seno. Jeho oči byly vytřeštěné a ústa mírně otevřená. Podlomily se mi kolena a moje tělo kleslo na zem. Několik minut jsem tam klečela v tom zmatku a nepořádku ovívána šedým kouřem. Povoz naštěstí snad jako jediný nehořel. Dotáhla jsem ho ke kraji města a zbytkami sil vykopala hrob pro Starouše Finlyho. Starouš… všichni mu tak říkali už dlouho, ale měli ho rádi. Vyndala jsem vidle z jeho těla a opatrně položila dolů. Jeho pravá ruka svírala malinký papírek. Podařilo se mi jej vyjmout a jeho obsah mě opět usadil do kruté reality. "Hledáme a nalézáme." Tohle heslo se tenkrát, těsně před tím, než zapálili náš zámek, šířilo jako smrt. Členové sekty se zřejmě dozvěděli, že někdo utekl a neváhali nás najít a dokončit, co předtím začali. Rychle jsem dodělala svoji práci a zmizela nadobro z města.

Pár let jsem se toulala po vesnicích a městech, vždy zůstala jen chvíli, bez naděje, že někdy ještě budu mít nějakou rodinu. Naučila jsem se žít sama. Po čtyřech letech bez Finleyho jsem doufala, že na mě sekta zapomněla, rozpadla se, nebo alespoň přestala hledat. Marně.

Jeden studený deštivý večer jsem se lesem vracela z lovu. Na cestě jsem v dálce viděla postavu, ale nenapadlo mě hned, že nemá dobrý úmysl. Ale čím blíž jsem šla, tím víc mi to přišlo podezřelé. Muž byl vysoký, plešatý, měl velké uši, jedno z nich natrhnuté, dlouhý nos a chybělo mu pár zubů. Široce se usmíval. Usmívající se šedivá krysa, napadlo mě. Nezapomenutelná tvář. V ruce držel malou lahvičku, jíž řetízek měl pověšený kolem krku. Lahvička zářila červeným světlem jasněji a jasněji. Zpomalila jsem a chtěla utéct, ale už bylo pozdě. Z křoví kolem cesty vyskočilo naráz 6 dalších mužů. Rychle jsem se ohlížela a vytáhla svoji dýku. Krysí muž se rozchechtal děsivým smíchem. Když promluvil, šel mi mráz po zádech: "Takše ty ši ta malá holšiška. Konešně. Konešně jšme tě našli!" A znovu se začal smát. "Jaká holčička? Já nejsem žádná holčička!" Odpověděla jsem bojovně. "Ale ano, jši. Pšed štrnášti lety šme ti hešky podpálili barášek. Ano, krášně hošel, krášně. Padl špálenej na uhel, pšešně, jak šme plánofali. Ale ty ši musela utýšt šo?!" Upřel na mě zvláštně děsivý pohled a přísahala bych, že jeho oči se zbarvily do ruda. I když mohlo to být tím světlem z lahvičky. Ostatní muži jen stáli a tiše se smáli. "Dešet let. Dešet let nám to fšalo, abyšme tě šnofa našli. A ty šaše mušíš šmišet! Ty potforo mrňafoušká! Ale teď uš tě utýšt nenechám! Omrášit!" Jeden z mužů mě pevně chytil za paži, ale sekla jsem ho dýkou a vytrhla se mu. Snažila jsem se utéct, ale bylo jich na mě moc. Chytili mě a nepustili. Chtěla jsem se bránit, ale někdo mě praštil tupým nástrojem do hlavy. najednou všechno černalo a koruny stromů se vzdalovaly, zatímco zablácená zem se rychle přibližovala. Slyšela jsem jen něčí hlasy a pak křik a modré světlo bylo to poslední, co jsem viděla.

Kam dál