Dračí věž - 11. kapitola

12. srpna 2018 v 3:14 | Smrtka314 |  Dračí věž

Nevítaná návštěva

Zrovna jsme nacvičovali teleportaci v jednom z větších sálů, Liam usoudil, že už je čas. Můj malý chlupatý přítel běhal kolem mě a vždy se divil, že jsem najednou zmizela a objevila se o kousek jinde. Někdo zaklepal a ve dveřích se objevila jedna ze služebných. "Pane Dorne?" "Co se děje?" "Dole u hlavních dveří čeká návštěva." Podíval se na mě a pak zpátky na ni. "Kdo to je?" "Tři ustrojené dámy, pane." Nasadil zvědavý, ale podezřívavý výraz. "A co chtějí?" "Vás."
"Promiňte, že jsme přišly bez pozvání, aniž bychom daly dopředu vědět. Prostě jsem se nemohla dočkat, až Vás znovu uvidím. A moje dvě neteře Vás převelice touží poznat a já jsem si říkala, že by Vám určitě nevadilo malé překvapení." Překvapení to tedy rozhodně je, pomyslela jsem si. Melana i se svým doprovodem se vecpaly do dveří a začaly si prohlížet zámeček. "Tohle je božský zámek, přímo palác!" rozněžněly se ty tři a usmívaly se od ucha k uchu. "Zase to nepřehánějte, dámy."
Po hodině procházení a důkladném zkoumání všech místností, častém lichocení a koketování dam, které se u dveří zdály tiché, ale zdání klame, jsme konečně narazili na jídelnu. Jelikož jsme zvyklí někdy touhle dobou obědvat, pozval Liam ty tři na oběd. Samozřejmě, že to udělal, je to gentleman. Nemohl vyhodit ty ženský pryč, když se sem tak pěkně samy pozvaly. Dokonce mi přišlo, že se mu to jejich lichocení snad i líbí. Byl to divný pocit a chtěla jsem, aby už odešly. Liam se ale nejspíš rozhodl, že je nechá hrát to divadýlko až do večera.
Po jejich odmítnutí nabídky na projížďku na koních (protože dámy se přece nešpiní smradlavými zvířaty, které dělají ještě smradlavější koblihy) se dohodli, že si udělají procházku pěšky, aby si prohlédli okolí. Já měla samozřejmě zůstat doma. Pak by se ovšem mohl leckdo divit, že za nimi v potřebné vzdálenosti běželi puginové hned dva. Liam si toho všiml, ale nic neříkal. Těm třem dámám sice občas vadil nerovný a nejednotný terén, ale to jim nezabránilo v předvádění. Chudák Liam si toho vyslechl hodně za to odpoledne. Melana je pořád jen vychvalovala: "Tady Natrix je výborná zpěvačka, viď drahoušku. Celé dny jen hraje na piáno a cvičí zpěv." Usmála se na ni. "A Vipera je zase velká umělkyně. Maluje obrazy a skládá básně." "Vážně?" divil se Liam. "To musíte určitě i ráda číst." Otočil se na Viperu. Ale odpověď dostal opět od Melany: "Ano, jistě, čte pořád, v jednom kuse. A téměř každý večer nám předčítá básně." Ušklíbl se. "To jste jistě četla i Pýchu růží od Vyssenského, je to celkem známé dílo." Vipera se začervenala. "Ale ano, jistě, moc pěkná kniha." Všichni se usmívali, ale Natrix se nedala. "Někdy musíte přijít na mé malé představení, zpívám a hraji skoro každý večer pro potěšení mých blízkých. Byl byste určitě vítán." "Snad, ale teď už bychom se měli vrátit, začíná být chladno."
Později si Melana vzala Liama stranou a vyptávala se ho na její dvě neteře. "Jsem jedno ucho, pane hrabě, která z dívek se Vám líbí? Nebojte, nic nepovím," mrkla na něj. "Vážně nevím, o čem to mluvíte," odpověděl jí Liam. "Ale, nedělejte," zamračila se Melana, "která to bude? Natrix je vysoká, štíhlá a nadaná žena s půvabem. Vipera je sice krapet korpulentní, ale je velmi milá a dobrá společnice, určitě byste byl spokojen." Dokonce i mě zajímalo, co Liam odpoví. Povzdechl si. "Podívejte, jste zřejmě zkušená dáma, která se očividně snaží domluvit jedné ze svých neteří značně výhodný sňatek a vypadá to, že ony proti tomu nic nenamítají, nicméně já ano. Nechci a nevezmu si ani jednu z Vašich neteří, protože je nemiluji a nikdy milovat nebudu. V mém srdci je totiž už jiná žena. Jsme oba moudří lidé, tak se domluvíme, že se o tom nebudeme dohadovat a přít. Teď bych byl rád, kdybyste vzala sebe a svoje neteře domů. Kočár na vás jistě pořád čeká." Melanin úsměv se rázem změnil ve zklamaný úšklebek. Nedokázala mu to rozmluvit. Rychle prohodila něco jako: "Pojďte děvčata, zde už nejsme vítány," a odkvapily pryč.
Srdce mi ztěžklo. Nejspíš pořád miluje svoji ženu, kterou ztratil tak dávno. Vlastně jsem to už věděla, ale stejně to bylo najednou jako pěstí do nosu. Byla to i trochu úleva, protože ty tři v našem domě byly vážně hrozné. Aspoň už to vím. Nikdy už nechce milovat nikoho jiného, než svoji bývalou ženu.

Liam jim ještě krátce zamával na rozloučenou, když nastupovaly do kočáru, ale jen praštily s dvířky a odjely. Otočil se na mě s úsměvem, ale já se neusmívala. Neměla jsem náladu s ním mluvit nebo s ním dnes být. "Děje se něco?" podíval se ustaraně. "Nic, jen jsem trochu unavená. Půjdu do svého pokoje, jestli dovolíš." Šli jsme po točitém schodišti. "Chtěl jsem ještě trénovat, protože jsme kvůli nim toho moc dnes nestihli. Nebo se aspoň projít…" "To nemáš těch procházek dost po dnešku? Promiň, už chci mít pokoj. Budeme pokračovat zítra." Snažila jsem se o úsměv, ale moc to nešlo. Spěchala jsem nahoru. Chytil mě za zápěstí a otočil mě zpět, abych se dívala na něj. "Víš, že mi můžeš říct všechno. Cokoliv." Chvíli jsme tam stáli a dívali se na sebe. Přemýšlela jsem, co mu mám říct a jak, ale nemohla jsem. Nešlo to. Pořád mě držel za ruku. "Vážně jsem jen unavená, půjdu si odpočinout." Udělala jsem krok, ale on mě stiskl pevněji. Povzdechla jsem si. "Liame…" "Chci jen vědět, co tě trápí. Už delší dobu jsi taková zamyšlená." Takže si toho všiml a něco zřejmě tuší. "Nic, o co by ses měl starat, tak mě pusť." Podíval se mi do očí. "A opovaž se mi vrtat v hlavě," řekla jsem rázně. "Cokoliv je tvoje starost, je i moje. Nechci aby to pak ovlivnilo tvoje rozvíjení schopností a tvoje chování. Prosím…" "Nic to není, potřebuju se jen vyspat, vážně. Nic, čeho by ses měl obávat. Není to důležité." Pustil mě. "A já? Pro tebe nejsem důležitý?" Teď na to vážně přišel, ani nevěděl, jak moc se moje trápení týká jeho. Nebo to věděl? Tohle už na mě bylo moc. "Jistě, že jsi, ale teď už vážně půjdu." Rychle jsem popoběhla a z toho rozrušení se přemístila přesně před dveře mého pokoje. Měla bych to ještě vylepšit. Liam se rozhodl víc mě netrápit a ten den už jsem ho neviděla. Sedla jsem si k oknu, koukala na nebe a přemýšlela.
 

Deník samotné Smrti

27. července 2018 v 17:07 | Smrtka314 |  Deník samotné Smrti

2.

Stála na okenním parapetu v 9. patře. Jednou rukou se přidržovala rámu a druhou si utírala slzy. Začalo to příchodem na střední školu. Všichni brzy poznali, že je jiná a proto ji nenáviděli. Nechodila s nimi na dlouhé párty až do noci a nepomlouvala ostatní kamarády, chovala se slušně a oni se jí za to posmívali.
Až konečně ve 4. ročníku si myslela, že se to změnilo, když si k ní jednoho dne přisedla jedna z jejích spolužaček. Začaly se spolu bavit a kamarádit, psaly si na sociálních sítích a občas spolu jezdívaly vlakem. Po pár měsících si ale její nová kamarádka začala sedat s dívkou, se kterou ona bydlela na internátu v prvním ročníku. Obě se s ní předtím bavily a teď najednou jako by se něco stalo. Neudělala vůbec nic a přesto se jí ty dvě začaly stranit. Když se několikrát ptala, co se děje, jestli něco udělala špatně, nedostalo se jí žádné odpovědi. Došlo to až k tomu, že ji ty dvě pomlouvaly za zády a dokonce i před ní, třeba když jednou seděly ve vyučování a jedna z jejich dřívějších kamarádek prohodila větu: "nejraději bych spáchala její sebevraždu". A takových věcí bylo víc. Jednou už to nevydržela a rozhodla se, že se poradí s třídní učitelkou. Ta si všechny tři nechala pozvat do malé místnosti, aby měly klid a vyřešily to. Jenže to nevěděla, že ty dvě na to budou připravené a vyčtou jí všechny věci které kdy podle nich provedla, i když to nebyla pravda. Dřívější spolubydlící si stěžovala, že musela pořád odnášet odpadky a ona jí s tím nepomohla. Než se však dívka stačila hájit, že se přece domluvily, že ona bude platit pytle a její spolubydlící vynášet koš, přišla na řadu druhá bývalá kamarádka s tím, že o její mamince řekla, že je d*vka a kdoví co ještě si vymyslela, načež se dívka hájila tím, že přece ona takhle nikdy nemluví. Vůbec nechápala co se děje, proč to ty dvě dělají. Nenapadlo ji, že může mít někdo tak zkažený charakter, i když věděla, že jedna z těch dívek si po internetu sjednávala schůzky s pochybnými muži a pak na ty schůzky nepřišla a smála se jim. Ptala se jí, jestli jsou vážně kamarádky a jestli by ji nezradila a ona ji utvrdila v tom, že ne. Ale teď pochopila, že byla jen její hračka. Přemýšlela, co by mohla udělat, ale v tu chvíli ji nic nenapadlo. Paní učitelka, po tom, co si vyslechla, ji donutila se jim omluvit, za to co "udělala", ale když se měly omluvit ty dvě jí, tak odmítly a učitelka už to pak neřešila. Dívku to hodně vzalo, dostala lekci o "spravedlnosti" v životě.
Přišel pomalu předmaturitní čas, ale ona měla jiné starosti. Už několik měsíců přemýšlela, jak se rozejít s přítelem, který pro ni nebyl úplně vhodný a citově ji vydíral. Věděla, že když se s ním rozejde, pokusí se si ublížit, podřezal žíly nebo něco podobného. K tomu všemu na ni tlačili rodiče, aby se učila a byla vzorná. "To já ve škole jsem se každý den učil do noci a měl jsem nejlepší známky," říkal otec. "Podívej na tvoji sestru, měla jako jediná vyznamenání! A tvůj bratr je tak šikovný a chytrý," říkávala její matka.
S třídou měli jet na několikadenní výlet, na který jet docela chtěla a přemáhala se, ale nakonec to nevydržela a den před odjezdem napsala třídní učitelce, že na výlet nejede. Pořád jí hlavou zněly všechny ty věci, které jí řekli spolužáci. Jak by spáchali její sebevraždu nebo si mysleli, že nosí týden stejné ponožky a pomlouvali ji, že nosí měsíc jedny stejné ponožky a dlouho se o tom bavili. Těch věcí bylo hodně a ona už to nemohla dál snášet.
Po výletu se dozvěděla, že si paní učitelka její mail nepřečetla a že jí hrozí trojka z chování. Několik dní potom se dozvěděla od otce, že se většina učitelů shodla na tom, že jí trojku z chování dají. Kdyby si alespoň vyslechli, proč tam nejela…
Pořád jen slyšela "vzchop se, buď dospělá a samostatná, paní učitelka si myslí, že jsi hloupá a můžeš si za to sama," ale většinou si tím vším musela vážně projít sama. Nechtěla už nikomu překážet, hádat se o nesmyslech, nechat se ponižovat. Rozhodla se splnit přání její spolužačce, bývalé kamarádce. Odhodila všechny zábrany a prostě skočila.

Moje chvíle přišla, když dopadla na zem. Její duše se objevila vedle mě a dívala se na zbytky svého těla. "Ty jsi Smrt, viď. Určitě umíš číst myšlenky, nebo tak něco." Nechtěla jsem jí dát za pravdu, raději jsem mlčela. "Doufám, že teď budou konečně všichni šťastnější." Usmála se. "Nikomu už nebudu dělat potíže. Nikdo už se kvůli mně nebude vztekat. Udělala jsem to pro lepší svět. Možná, že aspoň ty mi rozumíš." "Nikdy jsem se nesnažila pochopit svět lidí nebo jejich myšlení. Moje práce je přenést jejich duše tam, kam patří." "Nevadí." Stále se usmívala, jako by našla konečně klid...

Příběh o dívce, která chtěla létat

21. května 2018 v 17:00 | Smrtka314 |  Jednorázovky :)

O dívce, která chtěla létat

Stála u okna, jednou rukou se opírala o parapet a druhou si podpírala hlavu. Čerstvý vítr jí jemně čechral krátké, světle hnědé vlasy. Bylo to příjemné. S povzdechem sledovala hejno ptáků kroužící na modrém prosluněném nebi. Jak se krásně vznášejí nad krajinou a nemají žádné starosti. Už od mala chtěla být jako oni. Moct se vznášet a létat, jen tak, o ničem nepřemýšlet, letět dál a dál, nahoru až k samotným výšinám. Proč mají ptáci křídla a lidi ne? Proč si mouchy, komáři, včely a všechna tahle stvoření mohou poletovat, jak chtějí, ale lidi ne? Ona ne? Kdyby jen na chvíli, na malou chvilku, aby věděla, jaké to je. Alespoň tohle chtěla. Představy jí už nestačily. Pořád jí v životě něco chybělo. "Je to fakt nefér! Vy si můžete létat, kam chcete a já tu musím dřepět pěkně dole!" Zanadávala si nejspíš jen sama pro sebe. Pár bílých mraků opět odkrylo velké zářící slunce. Měla bych už přestat snít, pomyslela si.

Odvrátila se od okna a uviděla svého manžela, jak tam jen stojí a pozoruje ji. Ušklíbl se. "Zase se zasněně koukáš z okna? Vždyť to tam vypadá pořád stejně, nebo ne?" Přišel blíž a objal ji. Nikdy mu o tom neřekla. Bála se, že by jí nerozuměl. Možná by si myslel, že je blázen. A možná i trochu byla. Ale svého snu se nechtěla vzdát. Ne v letadle a ostatních dopravních prostředcích, ona chtěla létat jako pták. Volně a svobodně. Co nejvýš.

"Už je skoro dvanáct hodin miláčku, myslíš, že bys mohla něco uvařit? Já zatím přebalím malou, smrdí to až do spodního patra." Usmála se na něj. Zasnila se na moc dlouhou dobu a úplně zapomněla na všechny ty povinnosti, které musí dnes ještě stihnout. Tak honem vařit a uklízet. Měla štěstí, že jí její drahá polovička se vším ochotně pomáhala. Vlastně by si ho jinak ani před rokem a půl, ve svých dvaceti letech, nebrala. A přece, pořád jí něco chybělo…

Když ještě před několika lety chodila na střední školu, cestou potkávala různé lidi. Jednou viděla, jak pět starších kluků šikanovalo dva mladší. Chtěla něco udělat, nějak pomoct těm dvěma, ale určitě by jí taky ublížili, a tak se neobtěžovala a šla dál. Kdyby tak ti chudáčci uměli létat, pomyslela si, hned by se těm darebákům ztratili z dohledu… Sama naštěstí obětí šikany nikdy nebyla, přece jen byla docela hezká, učila se průměrně a nedávala najevo svůj názor, když věděla, že se neshoduje s většinou.

V jeden krásný podzimní den, kdy slunce krásně svítilo a vítr jemně vál, se vypravila sama na procházku do vysokých kopců, kam ráda chodívala přemýšlet a odpočívat. Manžel jí nabídl, že pohlídá dceru, aby se mohla projít a pročistit si hlavu. Když došla až na vrchol nejvyššího kopce, sedla si na její oblíbené místo do trávy s výhledem na krajinu. Touhle dobou už všechny stromy změnily barvu listů ze zelené na žlutou, oranžovou, červenou nebo vínovou. Krásný pohled. Z ročních období měla podzim nejraději. Nebylo ani moc teplo ani moc zima, příroda se krásně zbarvovala a téměř vždy, když měla smutnou náladu, tak pršelo, jako by nebe truchlilo s ní. Jako by říkalo: "vím, co tě trápí a čím si procházíš. Já ti rozumím." Šum deště ji uklidňoval.

Seděla tam, na kopci a koukala se dolů, na spoustu malých domečků, z jejichž komínů se většinou hustě kouřilo. Pozorovala skupinku dětí hrajících si na dětském hřišti. Za chvíli jistě všichni zmizí, bude čas oběda. Vítr začal foukat silněji, pomyslela si, když pohlédla na stromy a jejich barevné listí. Hraje si s nimi jako kočka s myší. Kočka… Jako malá měla kočku. Milovala to nádherné chlupaté rozverné zvířátko. Byla tak roztomilá. Ovšem jen do doby, než ji srazilo auto a vzalo jí všech 9 životů. Jak se jí tenkrát naplakala…

Na čelo jí spadla kapka vody. Podívala se nahoru. Nebe už nebylo modré, ale šedé a pořád tmavlo. Začalo pršet. Svět jako by byl najednou černo-bílý. S ponurými barvami a chladným pocitem na ni padla ještě horší nálada. Najednou měla nutkání se zvednout a jít blíž k okraji, kde byl prudký sráz. Viděla hejno ptáků, zběsile poletujících nad lesem. Ano, tady byl ještě lepší výhled, lépe se tu dalo přemýšlet. Ale nějak jí myšlenky pobíhaly jen kolem těch špatných událostí v jejím životě. Kdyby její chlupatou kamarádku nepřejelo auto, mohla by s ní být ještě teď. V duchu nadávala všem nepozorným řidičům. Nebo když se její nejlepší kamarádka musela odstěhovat 300 kilometrů daleko. A tenkrát, když na sebe převrhla vařící konev a pak musela do nemocnice. Ještě teď má jizvy na několika částech těla. Byly ale i daleko horší věci - úmrtí babičky a dědečka, pouhých osm měsíců od sebe, celá rodina hodně truchlila. A její první přítel ji po dvou letech opustil kvůli závislosti na počítačových hrách. Celé dny se zavíral u sebe v pokoji a o ničem jiném nechtěl slyšet, dokonce zanedbával školu. Plakala každou noc, když na něj myslela. Snažila se to nějak urovnat, ale on ji pak stejně odhodil jako kus hadru.

Všechny ty hořké věci z jejího života, které přebily chuť sladkého a často se pak připomínaly. Kvůli tomu, co všechno se jí stalo, kvůli tomu, jak byla bezradná a utrápená, kvůli nespravedlnosti v tomhle světě a bezmoci napravit všechny ty křivdy, kvůli tomu chtěla být volná jako pták a užívat si, nemít žádné starosti a problémy, nemuset se ničeho bát.

Udělala ještě pár kroků na samotný okraj. Kdybych tak mohla létat, alespoň jednou, na chvíli, pomyslela si snad už po tisícáté. Podívala se dolů. Poprvé a naposledy, cítit ten poryv větru, tu volnost a svobodu, žádný stres a povinnosti, žádná tíha na srdci…

Skočila. Padala pouhých sedmdesát metrů, ale vnímala to jako věčnost. Vlasy jí divoce vlály a oblečení se zmítalo. Konečně letěla. Konečně byla rovná těm ptákům a všem lítajícím tvorům. Na tváři se jí objevil blažený úsměv. Za chvíli už bude volná, posledních pár metrů k zemi a…

Probudila se. Napůl otevřeným oknem proudil do malé místnosti chladný ranní vzduch. Slunce ještě spalo, i svoje první paprsky ještě schovávalo pod peřinou. Náhle se z malé postýlky ozval jakýsi zvuk. Rozespalá se posadila. "To už zase brečí?" Zeptala se manžela. "Ne. Myslím, že se směje." Oba vstali a podívali se do postýlky. Malá holčička se koukala na zavěšené hračky nad postýlkou. Pak se podívala na svoje rodiče a vydala další zvuk podobný tulenímu smíchu a prasečímu chrochtání, který zopakovala ještě několikrát a hlasitěji. "Ona se vážně směje!" Zaradovala se. "První pořádný smích naší krásné holčičky." Řekl její manžel, dal jí pusu na čelo a objal ji. "Víš, co si přeju?" Zeptala se ho. "Copak?" "Abychom my tři byli navždy spolu a šťastní. Nic jiného už nechci." Odpověděla a objala ho ještě pevněji. "To víš že budeme, ty moje lásko."

Každý má v životě trápení, ale řešení není to všechno hodit za hlavu svoji, nebo na hlavu někomu jinému. Postavit se tomu čelem a pak vidět, jaké dobré věci to přináší a užívat si ty světlé chvilky našeho života, to je pravý smysl. Tahle dívka právě dospěla a uvědomila si, že událost z jejího snu je velmi nezodpovědná a hloupá a rozhodně to není řešení. Láska a štěstí získané z malých i velkých radostí jejího života jí dodaly sílu a ona poznala, že dokáže létat i bez křídel a na pevné zemi. A na ten kopec, její oblíbené místo, už nikdy nešla sama.
 


Deník samotné Smrti

17. května 2018 v 17:06 | Smrtka314 |  Deník samotné Smrti
1.
Další vražda z vášně. Manželka nemohla vystát, že ji její drahá polovička vesele podvádí s o 7 let mladší a dvacet kilo lehčí milenkou, zatímco ona se může strhat v těžké, neuspokojivé a namáhavé práci. Už se ani nesnažila uklízet po něm roztahané ponožky a košile, natož mu vařit večeře a nosit sexy prádélko. Jednoho dne ho viděla v garáži, jak leští to svoje vymazlené autíčko, kterým jezdíval za tou "nánou" čím dál častěji. Už to prostě nemohla vydržet. Vzala menší vrtačku, zapla ji, rychle přiložila k mužově spánku a…

"Šššš," zašeptala jsem. "Už je po všem." "Cože, k...kde to jsem? Co se stalo?" Stála jsem pod stromem u jejich domu, když se ke mně připojil. Ledový vánek ovíval můj plášť, ale já ho necítila. Všechno je tak tmavé a bezbarvé. "Jsi ve sféře duší, příteli." "Cococo cože? Kdo vůbec jsi?" "Já?" Ušklíbla jsem se, upravila si plášť a vzala kosu do kostěných rukou. "Jsem shinigami, tvůj poslední polibek, vykonavatelka pomsty i spravedlnosti, bohyně mrtvých, samotná Smrt." Jeho vyděšený výraz byl k nezaplacení. "A ty jsi teď můj!"

Nikdy mi nebylo líto těch trpících duší. Ani nemohlo. Mít emoce a možnost něco cítit, nedokázala bych odvést dobrou práci. A že se tam dole smažilo už tolik lidí!

Moje další zastávka byla v nemocnici. V pokoji s nadměrnou péčí leželo na lůžku malé děvčátko. Sotva dýchalo. Stroj vedle ní tiše pípal, zobrazujíc její srdeční puls a další životní funkce. Vedle postele stáli 4 lidé. Rodiče bohatého vzhledu, s tak smutným výrazem, že ačkoliv vlastnili největší řetězec pěti-hvězdičkových hotelů v celé zemi a na kontě měli nemalé peníze, jejich největší bohatství se jim ztrácelo před očima. Mužova matka, stojící vedle něj, tiše vzlykala nad utrpením svých blízkých a možnou ztrátou jediné vnučky. Nevydržela to. Přišla blíž, koukla se na tu andělskou tvářičku a začala jí hladit zlaté vlásky. Tolik se jich načesala, když malou hlídala v letním sídle jejího syna. Na vnuččinu tvář ukápla slza.

Poslední osoba v místnosti bylo její dvojče - bratr. Většinou byl hodně aktivní, se svou sestrou se pořád pral o místo u stolu, o hračky nebo o pozornost rodičů. Nyní ale stál tiše. Chytil maminčinu ruku. Byl ještě malý, ale už chápal, že brzo už se nebude mít s kým hádat a s kým si hrát...

Všichni věděli, že jednoho dne je opustí. A ten den nastal. "Už je čas." Řekla jsem si sama pro sebe, jak už bylo mým zvykem, a připravila svůj smrtící nástroj. Špičkou čepele jsem se dotkla jejího čela a po chvilce se objevila její duše. Přístroj připojený k jejímu tělu změnil frekventované pípání na jeden neměnný zvuk. Její srdce přestalo bít. Všichni se lekli, ale už nemohli nic dělat. Otec běžel pro doktora. Matka i babička plakaly. "To pláčou kvůli mně, že?" Zeptala se holčička. "Ano." Odpověděla jsem. "Pro matky je vždy mnohem bolestnější, když přežijí svoje děti." "Vážně?" Divila se. "Tak jim řekni, ať se o mě nebojí. Já budu přece v nebi s dědečkem."

Dračí věž - 10. kapitola

13. května 2018 v 16:44 | Smrtka314 |  Dračí věž

Dárek

Probrala jsem se až v Liamově pokoji. Seděl vedle mě, opřený o zeď, a tiše oddechoval. Ach, jak se mi ulevilo! Představa, že by mě unesli nepřátelé, byla nesnesitelná. A Liam, jako vždy, myslel na to samé. Když viděl, že už jsem při vědomí, hluboce a starostlivě se na mě podíval. V očích jsem měla pořád strach, ale ten postupně zmizel. Protože byl Liam se mnou. Ano, byl se mnou a to mi dopřávalo pocit bezpečí.

Pak mě znovu objal, jako před pár dny na balkonku, ale silněji. Dlouho nic neřekl. To je asi poprvé, co vidím, že ho něco vážně vyvedlo z míry. "Bojím se, že tě ztratím." Řekl náhle. Zmateně jsem na něj pohlédla. "Jednou ses mě ptala, čeho se bojím. Bojím se, že se něco stane nebo odejdeš a už tě nikdy neuvidím." Začal mi upravovat rozcuchané vlasy. "Bojím se, že…" "Ták, tady jste!" Vtrhla do pokoje paní Luttenová. "Už jsem si začínala myslet, že se vám něco přihodilo." Opřela se rukou o stůl. "Jaký byl večírek? Bylo tam hodně lidí?" "Docela dost. Budu od Vás něco potřebovat, paní Luttenová. Pojďte se mnou. Lyro, ty běž spát." "Ale…" "Byl to těžký den, musíš si odpočinout." "Nemůžu odpočívat, chci ti pomoct!" Něžně, ale dominantě na mě pohlédl. "Neodmlouvej." Pak se mírně zamračil a odešel s paní Luttenovou. Asi bude hodně naštvaný. Nebyli jsme připravení.

Ráno za mnou přišel do pokoje. Rozmrzele jsem vstala. Bylo ještě docela brzo. "Něco jsem ti přinesl. Nemohl jsem se tak nějak dočkat, snad se ti bude líbit." S omluvným pohledem vytáhl z kapsy malou černou chlupatou kouli a položil mi ji na postel. "Mimochodem, udělal jsem pár opatření, takže je zámek bezpečný, ale mimo něj už to zaručit nemohu, takže sama nikam nechoď, je to jasné?" "Pokud si myslíš, že to není vhodné, pak tě poslechnu. Ale nechci být pořád zavřená." "Lepší zavřená, než mrtvá. Doufám, že chápeš vážnost situace. Pokud by se ti něco stalo, tak…" "Neboj se, budu opatrná. Slibuju, že nikam nepůjdu bez tvého vědomí." "Dobře. A ještě jedna věc. Řekl jsem paní Luttenové, aby ti připravila lepší pokoj. Bude přímo vedle mého, tak budu mít větší jistotu, že je vše v pořádku. Taky bude prostornější s větší terasou a…" "Děkuju ti, ale nepřeháníš to trochu? Tohle mi přece stačí." Byl smrtelně vážný. "Já nikdy nepřeháním. Chci tě mít vedle sebe. A teď mě omluv, musím ještě dořešit pár záležitostí."

Odešel, zrovna když se začaly objevovat první paprsky slunce. Chlupaté klubíčko na mé posteli sebou škublo. Pugini, jak jsem se později dočetla v knize, se poprvé probouzejí s východem slunce. Osobě, kterou Pugin uvidí jako první po probuzení, se stane naprosto loajální a následuje ji úplně všude. Pokud ta osoba umře, nebo Pugina zavrhne, nebohé zvířátko pravděpodobně umře steskem do několika dní.

Chlupáč se otřepal a otevřel svoje očička. Zamrkal a hned se rozradostněl, že mě vidí. Natáhl ocásek a po svých čtyřech malých končetinách začal hopkat po posteli. Nahoře mu vyrůstaly dokonce dva malé růžky. Nic takového jsem nikdy předtím neviděla. "Co ty jsi mi ale za potvůrku." Pohladila jsem ho a hned se ke mně začal tulit a vrnět. Miloučké stvořeníčko.

Ještě ten den byl pro mě přichystán pokoj hned vedle Liamova pokoje. Měl pravdu, je prostornější a lepší. Všechny moje věci do něj přenesli a večer už jsem byla v novém. "Doufám, že se ti tu líbí. Ráno jsi nevypadala moc nadšeně." "Promiň, byla jsem ospalá, v noci jsem nemohla usnout, spala jsem jen několik hodin." "Dnes můžeš jít spát dřív, určitě ti to prospěje." "Ano. A děkuju ti za krásný pokoj a tohohle chlupáče. Až se cítím skoro hloupě, že já tobě nic nedávám." "Ale jistě že dáváš. Když jsi tady, cítím se mnohem lépe. Nemusíš mi dávat hmotné dárky, stačí, když se na mě usměješ a… ehm... " Pugin najednou vyběhl a začal tahat Liama za nohavici. Ten se ale nenechal a posadil se na postel. "Už jsi ho pojmenovala?" Kývla jsem. "Ano. Jmenuje se Ryko."

Po tom přepadení mi Liam nedal moc času na odpočinek a zase jsme začali trénovat. Jestli jsme to předtím nebrali vážně, tak teď už určitě ano. Za posledních pár dní jsme jen trénovali a o ničem jiném se nebavili. Snažila jsem se potlačit svoje pocity a city, aby mě nic nerozptylovalo a mohla jsem se plně soustředit na zlepšování svých schopností. To ovšem mělo neblahý vliv na moji psychiku a čím dál častěji jsem přemýšlela, jestli to vůbec zvládnu. Liamovi jsem o tom neřekla nic, přece jen to nebylo nejvhodnější téma, i když poznal, že se mnou není všechno v pořádku. Naštěstí můj chlupatý společník vždy věděl, jak mi zlepšit náladu.

O další dva dny později nás čekalo překvapení.

Dračí věž - 9. kapitola

6. května 2018 v 16:44 | Smrtka314 |  Dračí věž

Magická sféra

Za chvíli si pro mě přišel Liam a odvedl mě zpět do davu ovíněných lidí. Někteří už odjeli a já jsem byla taky unavená, přece jen zvládla udržet falešnou podobu celkem dlouho. I Liam uznal, že je čas pomalu odejít. Rozloučili jsme se s hrabětem Terackým a jeho dcerou Virginií a několika dalšími lidmi. Melana ještě stačila slíbit, že se někdy musí přijít podívat na "ten jistě úchvatný zámek hraběte Dorna" a pak jsme rychle nasedli do kočáru a jeli jsme. Velmi se mi ulevilo, když jsem svůj vzhled změnila zase zpátky. Vážně vyčerpávající večer.

"Mluvila o mně že? Melana. Viděla mě s tebou tančit a pak se ti snažila namluvit, jak je úžasná. Myslím, že se jí líbíš." "Kdyby mě vážně znala, věděla by, že vychloubáním si u mě nepolepší. Její chování mě neuspokojilo a rozhodně ho nehodlám snášet po celý zbytek života, pokud si myslíš, že to na mě zapůsobilo." Naštěstí. "To ne, jen jsem chtěla vědět, co si o tom myslíš ty." Všude byla tma. Jediný zdroj světla byla lucernička, kterou si kočí svítil na cestu. I tak ale uvnitř kočáru nebylo téměř vidět. "Co ti vlastně říkal hrabě, když jsem tančil s Melanou? Vypadal potěšeně, zatímco ty moc ne." "Ptal se na tebe, jestli nesháníš ženskou. Asi nerad vidí hezké vzdělané muže bez manželky." Naklonil se blíž ke mně. "Proto ses mě ptala na Melanu? Znejistilo tě to, co oba říkali?" "Možná. Ale potom se zmínil o tom, že se na ni nedíváš s láskou a jiskrou v očích, takže z toho asi nic nebude. Řekl, že se na mě koukáš jinak a zeptal se mě, jestli jsem vážně tvoje neteř. Nechtěl mi věřit." "Aha." Opřel se zase zpátky. "V tomhle se on docela vyžívá. Je zvědavý a baví ho zkoumat lidské vztahy. Povídá si s tebou a když si nedáváš pozor, dostane z tebe nejedno tajemství." Zavrtěla jsem hlavou. "Neřekla jsem nic a ani neřeknu, neboj se." "Já vím. Mimochodem, nezlobíš se, že jsem jim řekl, že jsi moje neteř? V téhle společnosti je neslušné přijít s ženou, která není moje příbuzná nebo alespoň moje snoubenka." "V pořádku, chápu to." Přemýšlela jsem, jestli se ho mám zeptat, za co mě teda považuje, když ne za neteř. Stejně tak ale mohl říct, že jsem jeho dcera…

Z myšlenek mě vytrhl drsný zvuk lámajícího se kola následovaný prudkým stočením kočáru z cesty. Přejel mi mráz po zádech. Tohle nemohla být jen náhoda. Že by naše krycí magie přestala fungovat? Nebo ji snad prolomili? Jsou silnější než my? O co se vlastně pořád snaží? Kočár zastavil převrácený na boku. Liam rychle vyskočil, vytáhl mě z kočáru a udělal kolem nás něco jako neviditelnou barieru - tedy barieru, přes kterou nás nikdo neviděl. Přikrčili jsme se a tiše poodešli od kočáru. Liam začínal být trochu nervózní. "Blokují nás. Nemůžu nás dostat pryč." Zašeptal a přikrčil se ještě víc. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí.

"Trošku jsme se pojistili, aby nám slečinka znovu neutekla." Řekl neznámý hlas a kolem nás se objevilo několik mágů v černých pláštích. Všichni měli na hlavě kapuci, takže jim nebylo vidět do tváří. Začali vytvářet jakési kouzlo a já už měla vážně strach. Neviděli nás, ale věděli, že tady někde jsme. Na obloze se začaly tvořit černé mraky a atmosféra houstla. Nebylo vidět ani na krok. Měla jsem hrozně divný pocit, jako by mě něco otrávilo a omezilo moje smyslové vnímání a vůbec všechny schopnosti. Už to zase vypadalo, že se to zlepší, ale najednou byl místo těch postav v plášti černý kouř pouze se siluetami postav a moje tělo začalo vyzařovat žluté světlo. Žlutý kouř. Hned vedle mě se vzápětí začal objevovat kouř modrý. Vůbec jsem netušila, co se děje, ale bylo jasné, že už nás vidí. Černé kouře se pomalu přibližovaly. "Co po nás chcete? Nechte nás být!" Zastavily se, až na jednoho. "Právě naopak, konečně jsme tě dostali, ty mrško malá. Mistr bude jistě potěšen." "Proč se pořád tak snažíte mi ublížit? Nic pro vás neznamenám." "Ale ano, velmi se nám hodíš. A tady tvůj přítelíček taky. Právě vás dva jsme potřebovali. Netušil jsem, že to bude tak jednoduché." Z modrého kouře vedle mě se stal plamen, který stále rostl. V mé hlavě se ozvalo něco jako "promiň, ale musím to udělat."

Někteří už se začali divit, co to zkouší, ale většina nevěřila, že bychom ještě něco zmohli, proto mu v tom nebránili. Ale Liamův mocný hlas je vyvedl z míry: "Jednoduché to rozhodně nebude. Na něco jste totiž zapomněli." S těmito slovy se začala prolínat naše magická energie, modro-žlutý kouř se spojil v zelený, nabral na síle a vybuchl obří magickou vlnou. Bylo to velice zvláštní a divné. Jako by byl Liam přímo v mé hlavě a v mém těle. Cítila jsem, co dělá a věděla jsem, co chce udělat, ale sama jsem nemohla dělat nic. Všechny postavy se zase začaly měnit zpátky do původní podoby. Někdo se nás snažil zastavit, jeden z nich byl dokonce tak blízko, že se na mě snažil dosáhnout rukou. Viděla jsem jeho zlé rudé oči, které se nebezpečně přibližovaly. Pak všechno zčernalo.

Dračí věž - 8. kapitola

28. dubna 2018 v 16:44 | Smrtka314 |  Dračí věž

Oslava

"Než půjdeme, vezmi si tohle." Vytáhl jednu ze svých lahviček, tentokrát v ní bylo spoustu tmavě zelených kuliček, a jednu mi podal. "Zablokuje to vizi tvé magické energie. Nepřátelé nesmí zjistit, kde jsme. Nechci nic riskovat." Rychle jsem ji vzala a hodila do sebe. Pak jsme se přesunuli ke zrychlenému kočáru - stará vychytávka, která vás nedostane rychleji na určené místo, ale změní vnímání toku času, takže si myslíte, že to byla jen chvilka. Jistě, že by to šlo i jinak, ale kočár je přirozenější a my jsme nechtěli upoutávat zbytečně pozornost.

Hrabě Teracký byl středně urostlý, asi padesátiletý pupkatý chlapík s delšími vlasy a krátkými vousy. Potom, co nás jeho sluhové doprovodili do sálu, kde se konala oslava, nás neváhal hned osobně přivítat. "Pane Dorne, vítám Vás, jsem rád, že jste se rozhodl přijmout moje pozvání. Dlouho jsme Vás neviděli." Obrátil se na mě. "A jaký to máte půvabný doprovod, ruku líbám slečno." "Děkuji, jmenuji se Elizabeth Peaksová." Liam mě poučil, že nemám říkat své pravé jméno. Usmál se a podíval se zpět na Liama. "Nevěděl jsem, že máte dceru." Liam mu úsměv oplatil a řekl: "Taky že nemám, je to moje, ehm, neteř." "Jistě. Ah, konečně přišla moje krásná dcerka, už jí je dvacet let, no věřili byste tomu? Virginie pojď sem, někoho ti představím." Mladá, velmi krásná dívka v těch nejvíce extravagantních šatech, jaké jste si dovedli představit, přišla k nám a chytila svého otce za paži a podívala se na nás. "Hrabě Dorn a jeho neteř Elizabeth." "Velice mě těší, že vás mohu poznat." "To právě tady panu hraběti vděčím za tu jizvu, kterou mám po celé hrudi," zasmál se. "Ale taky za to, že vůbec ještě dýchám. A podívejme, komtesa Berkynská se svými rodiči nás poctili svou návštěvou, pojďte, seznámíte se." Hrabě pozdravil příchozí, prozradil nám, že se jeho dcera přátelí s komtesou Berkynskou a hned nás zase hnal k dalším návštěvníkům. "Dobrý den, Qverkhole, bavíte se? Nebojte si přilít vína, jsou to ty nejlepší ročníky. Melano, ale vážně, vy jste snad den ode dne krásnější. Jak to děláte?" Takhle jsme prošli celý sál a hrabě Teracký všude přinášel pohodu a smích. Nakonec ovládl celý sál a všichni připili na počest komtesy Teracké. Poté vyzval všechny přítomné, aby jedli, pili a bavili se, což všichni s chutí splnili. Zase začala hrát hudba.

"Zatacujeme si, nebo už toho na tebe bylo moc?" Zeptal se mě Liam polohlasem. "Ale Liame, já… nemůžu." "Proč ne? Alespoň jeden tanec bychom mohli, co říkáš?" Podíval se mi do očí. "Ale já přece neumím tančit. Takové ty venkovské tance, to se nedá s tímhle vůbec srovnávat." Jeho to ale vůbec neodradilo. Spíš naopak. "Povedu tě. Vžiješ se do rytmu hudby. Nesmíš se bát." Popotáhl mě na taneční parket, chytil mě levou rukou za moji pravou a já cítila, že mi nějak pomáhá a přesně jsem věděla, co mám dělat. Byl to neskutečně krásný intenzivní pocit a moje srdce bilo jako splašené. Jako bychom si byli velmi blízcí. Všimla jsem si, že se na nás hrabě Teracký kouká s blaženým úsměvem a Liam si toho zřejmě všiml taky, protože se koukal stejným směrem a potom se podíval na mě. Ten jeho upřímně sladký pohled mě skoro omámil, trochu se mi podlomila kolena, ale on mě chytl pevněji kolem pasu a přitáhl mě blíž. Naštěstí pro mě za chvíli první tanec skončil a já nemusela tolik přemýšlet, co tyhle všechny emoce znamenají.

V průběhu večera jsme oba zkusili několik vybraných pokrmů a nápojů a bavili se s ostatními. Tedy až do chvíle, kdy k nám přišel znovu hrabě s jistou ženou a nabídl ji Liamovi k tanci. "Pokud tady dáma souhlasí, Vaši nabídku nemohu odmítnout." Mírně se uklonil dámě, Melana Canth se tuším jmenovala, a klidně s ní odešel tančit. Nechal mě tu samotnou! "No to se podívejme, z těch dvou by byl jistě krásný páreček, co myslíte, Elizabeth?" Tuhle otázku jsem vážně nečekala. "Ehm, no, já si myslím, že můj strýc teď o žádnou ženu nemá zájem." "Ale neříkejte, takový urostlý chlapík, zkušený v životě, že by nechtěl ženskou? Co vás přivádí k této myšlence?" "Nevím. Už dlouho žádnou neměl. A to je tady tolik krásných žen." "To máte pravdu. Ale když se muž zamiluje, většinou to nenechá jen tak být." S těmito slovy se zakoukal na tančící páry v sále. "Sledujte, jak se na ni dívá. Ano, s respektem, ale nic víc. Škoda. To když se díval na Vás, jeho oči přímo jiskřily… poslyšte, že vy vůbec nejste jeho neteř?" Udiveně jsem se na něj podívala. Co tím vůbec myslel? "Co to povídáte? Samozřejmě, že jsem jeho neteř. A on je můj strýc. Jsme příbuzní." "Vážně? Nepamatuji si, že by se mi někdy zmínil, že má žijící sestru nebo bratra." "Jistě že má. Akorát se téměř nevídají." "Aha." Nadzvedl obočí, jako by si myslel svoje. Prokoukl mě, mizera jeden. Snad už nebude vyzvídat. "Pokud mě omluvíte, pane hrabě, půjdu na chvíli na čerstvý vzduch." "Ale jistě, využijte prosím některý z balkonků, prosím." Rukou mi ukázal směr. S poděkováním jsem se rychle přesunula na balkonek nejdál od sálu a od lidí. Cestou jsem slyšela nějakou ženu, jak říká něco ve smyslu: "ale byl to podařený tanec, viďte. Od malička mám na něj velký talent, víte, na rozdíl od jiných žen se mi nepletou nohy a udržím krok. měli bychom si to někdy zopakovat." Myslela tím snad, že já nejsem tak dobrá tanečnice pro Liama? Řekla to snad schválně? Vychvalovala se, jako by byla ve všem lepší, než já, nebo to jen tak plácla? Ale proč by to dělala? Vážně potřebuju na vzduch. Vděčně jsem se opřela o zábradlí a už po tisícáté se zakoukala do hvězd.

Dračí věž - 7. kapitola

23. dubna 2018 v 23:23 | Smrtka314 |  Dračí věž

Pozvánka

Byl už večer, téměř noc a na nebi svítili hvězdy a měsíc, který se občas schoval za mraky. Seděla jsem na lavičce na menším balkónku s lehkou přikrývkou a kochala se výhledem. Někdo zaklepal na dveře od pokoje a pak vešel dovnitř. "Lyro? Jsi tu?" Vedle mě se objevila postava v tmavém kabátci s bílou, napůl rozepnutou košilí a volnějšími kalhotami. Sedla si vedle mě a koukla stejným směrem jako já, na nebe. "Dnes tě žádná kniha nezaujala? Mám jich tam ještě dost, víš že…" "Myslíš, že mi to vědomosti ulehčí? Možná ano, ale prostě to není ono, neživé věci jsou nudné, Liame, nemůžeš mi dát chvíli…" "Pokoj? Vzal jsem tě pod svá ochranná křídla a musím se o tebe starat, měla by sis toho vážit." Šibalsky se ušklíbl. "Nicméně jsem ti přišel říct, že to svoje zrcadlové umění budeš brzo nejspíš potřebovat." "Myslíš schopnost změnit svůj vzhled na jiného člověka?" "V podstatě ano. Dostal jsem pozvánku od hraběte Terackého na oslavu dvacátých narozenin jeho dcery pro sebe a jednu osobu navíc a chci, abys šla se mnou. Samozřejmě budeš muset vypadat jinak, nemůžeme nic riskovat." Trošku mě to udivilo. "Proč by někdo zval zrovna tebe na oslavu přeplněnou šlechtickými tituly?" Koukla jsem na něj požadujíc odpověď. "K tomu jsou hned dva důvody. První je ten, že jsem hraběti kdysi pomohl z jedné, ehm, prekérní situace." "A ten druhý?" "Ten je o dost lepší, řekl bych. Jsem totiž taky hrabě." Dlouze jsem se nadechla. "Cože?" "Je to už dávno, dostal jsem titul a zámek jako poděkování za pomoc tehdejšímu králi Anverdess, to je na dlouhé vyprávění. Myslel jsem, že se mnou půjdeš ráda." "Jistě, že půjdu. Vlastně by se dalo čekat, že když máš zámek, máš i titul, jen jsem nad tím tak nějak nepřemýšlela. Kdy je ta oslava?" "Pozítří." "Zvou tě na takovéto oslavy často?" Zavrtěl hlavou. "Ne. Myslím, že tak jednou, dvakrát ročně. Někteří mě nemají moc v lásce, protože nejsem jako ostatní." Sklopila jsem hlavu a řekla: "to chápu." Pak jsem se podívala zase na něj a usmála se. "Mně to ale nevadí. Díky tobě konečně nemám pocit promarněného života. Líbí se mi tu." "To jsem rád." Taky se usmál. Chvíli jsme seděli a pozorovali hvězdy. "Přímo kouzelné, že? Vždy mi to tak přijde, když se dívám na večerní oblohu." "Moje mamá milovala hvězdy. Proto se jmenuju Lyra." "Tvoji sourozenci se také jmenují podle souhvězdí?" "Ano. Nejdřív můj bratr Leo a pak Grus. Potom já a o 4 roky později Carina." "Je zajímavé, že si to ještě pamatuješ po tak dlouhé době." "Tohle se nezapomíná. Vždycky jsme si hráli my tři starší a Carina seděla kousek od nás a hrála si s nějakým dárkem od otce nebo jen tak běhala kolem nás a pořád se smála. Byly jí teprve tři roky, když… když…" Najednou jsem nemohla mluvit, hůř se mi dýchalo a z očí mi kanuly slzy jedna za druhou. "Ale ne, prosím tě, neplač. Omlouvám se, nechtěl jsem ti to takhle připomenout. Je mi líto toho, co se stalo, ale teď už se tím netrap. Prosím." Chtěla jsem mu vyhovět, ale nešlo to. Dlouho jsem na to nemyslela a teď jsem si to zřejmě musela vynahradit. Liam asi pochopil, že slova to jen tak nespraví. Posadil se blíž a nechal mi dát mou hlavu na jeho rameno. Takhle se mnou seděl hodně dlouho a občas mě pohladil po vlasech.

"Už je docela zima, nezdá se ti? Měli bychom jít dovnitř. A vlastně bychom měli jít spát, je vážně pozdě." Uvědomila jsem si, že je hezké, když se o mně někdo stará. Nechtěla jsem, aby Liam odešel. Zároveň ale chtít, aby se mnou zůstal aspoň, než usnu, by bylo nejspíš nevhodné, takže jsem neměla na vybranou. Navíc měl pravdu, už byla docela zima. "Teď máš přece mě. Nenechám tě v tom samotnou." Zvedli jsme se a šli dovnitř. Než odešel, pohladil mě po tváři, usmál se, dal mi pusu na čelo a řekl: "dobrou noc." Cítila jsem se už mnohem klidnější. Jak on to jenom dělá?

O dva dny později jsem seděla zase před zrcadlem a přemýšlela o vzhledu na panskou oslavu. Liam byl celý den údajně ve městě a něco zařizoval, takže se mi tentokrát věnovala paní Luttenová. Donesla mi drahé šaty na tu večerní slavnost. Po vyzkoušení jsem je na sobě trochu upravila a stará paní mi pomohla s účesem. Přece jen jsem v magii teprve začátečník, takže moje pravá podoba musela být co nejvěrnější, aby nebylo tak těžké udržet přeměnu několik hodin. Příprava trvala dlouho, ale zase jsem se dozvěděla něco o lidech na zámku.

"Vážně moc krásná. Máte šaty opravdové šlechtičny, musely stát hodně peněz. Pán na vás opravdu nešetří, má vás moc rád." "Myslíte?" "Ano, samozřejmě, jste součástí jeho rodiny, to se jen tak někomu nepoštěstí." "Takže spíš něco jako jeho dcera?" Jemně se usmála. "Chcete vědět, jestli vás on vidí jako svou dceru, nebo k vám cítí jiný druh náklonnosti?" "Řekněte mi to, jestli to víte." Posadila se a koukala na mě, jak zkouším měnit podobu. "Vím, že měl kdysi dávno jinou ženu. Oženil se a usadil se s ní tady v tomto zámku. Ale ona nepoužívala magii a umřela už tak před dvaceti lety, je to docela smutný příběh. Pokoušeli se o dítě, ale z nějakého důvodu žádné neměli. Když umřela, uzavřel se do sebe a přísahal si, že už žádnou jinou nechce. Myslím si, že ve vás vidí dceru, o kterou se kdysi tak moc snažil, ale do hlavy mu nevidím, mladá dámo. Na to se budete muset zeptat jeho." Posadila jsem se vedle ní. Za tímhle příběhem určitě stojí něco víc, ale ona mi už nejspíš nic neřekne. "Je pravda, že se ke mně chová moc hezky, stará se o mě, chrání mě a taky mě učí spoustu věcí. Jednou mi dokonce vynadal, když jsem lezla na police s knihami místo abych použila schůdky. Prý to bylo vážně neopatrné." Obě jsme se zasmály. "Nejspíš mě vážně vidí jako svou dceru." Povzdychla jsem si. "Myslíte, že je na mě moc starý? Nebo že si myslí, že jsem ještě pořád dítě?" Vzala mě za ruku a podívala se mi do očí. "Na tohle vám nedokážu odpovědět. To poznáte až časem. Teď se tím netrapte." Možná k němu vážně něco cítím. Jeho chování, vzhled, jeho osobnost ve mně vzbuzují značné sympatie. Na druhou stranu mě má nejspíš rád jako svoji dceru, nic jiného. Nesmím si dovolit se zamilovat, byli bychom pak nešťastní oba dva…

Dračí věž - 6. kapitola

19. dubna 2018 v 16:44 | Smrtka314 |  Dračí věž

Pokrok

O hodinu později už se pomalu smrákalo a já pořád nemohla proměnit ani vlasy na hřívu nebo svoje uši na lví. "Už jsi to skoro měla. Na chvíli ti zesvětlaly vlasy. Pokračuj, to zvládneš. Jakmile na to přijdeš, už ti to půjde rychleji, jen musíš vydržet." To se ti lehko řekne... Zavřela jsem oči, nadechla se a pak mě něco napadlo. "Co když se budu chtít toho lva dotknout?" "Je to jen iluze. Musel bych očarovat tvoje hmatové smysly, aby ti připadalo, že lva skutečně cítíš, že se ho dotýkáš." "Udělej to." Sedla jsem si na trávu, oči pořád zavřené a soustředila se na lva. Cítila jsem, že už je blízko, slyšela ho, natáhla ruce a dotkla se jeho hlavy. Měl tak jemnou srst a velkou tlamu, fousky trochu lechtaly a bylo to, jako bych se vážně dotkla pravého zvířete. Líbilo se mi to. Najednou jsem pocítila něco zvláštního, jako bych najednou věděla, co udělat. Bylo mnohem lehčí si představit, jak se moje uši mění ve lví, vlasy ve hřívu, oči ztmavnou a obličej se prodlouží do lvího čumáku. Moje tělo se najednou proměnilo ve lva i s ocasem. "Výborně!" Radoval se Liam. Proměnila jsem se zpátky a radovala se s ním. "Je to vážně těžké zůstat ve zvířecí formě, zvlášť po hodinách tréninku." "Myslím, že už to pro dnešek stačí. Zvládla jsi to nejdůležitější, teď už to nebude tak těžké. Jsem na tebe pyšný." "Když jsem to zvládla jednou, zvládnu to i podruhé a potřetí. Je to skvělý pocit. Děkuju ti, že mi pomáháš, vážně nevím, co bych..." "Ale já vím, mám teď velké nutkání si dát večeři a něco mi říká, že ty taky."

V průběhu několika týdnů jsme trénovali tvrdě každý den, teda spíš já, Liam na mě dohlížel a radil co mám dělat. Musím přiznat, že jsem dokonce na chvíli zapomněla, že se mě sekta ještě pořád snaží najít, protože učení vyžaduje trpělivost, vůli a soustředění a s Liamem mě to bavilo. Zvládla jsem přeměnu do kočky, myši, kohouta a pár dalších zvířat. Součástí bylo i prodloužení doby trvání přeměny.

"Vážně, máš talent." Řekl mi Liam, když jsme se rozhodli jeden večer trénovat ve věži. "Nebo je to možná tím, že tahle věž je pořád přehlcená magickou energií a pomáhá mi to zvládnout." Zvedl pravé obočí, sesedl ze stolu a vzal jednu knihu do ruky. "Zajímavý nápad, ale nejspíš to není pravda. Jsi chytrá a učíš se rychle. Asi to máš i v krvi. Vsadil bych se, že někdo ze tvých rodičů, nebo jejich rodičů, používal magii." "To si nepamatuju, ale možný to je." Zamyslela jsem se. "Co vlastně tvoje sny? Nikdy jsi neviděl něco, co by tohle potvrdilo?" "Myslím, že ne, to bych si nejspíš pamatoval. Ale pořád je tu ta možnost. Zajímá tě to, viď?" Šibalsky se pousmál. "Samozřejmě, že mě to zajímá, byla to moje rodina. Myslíš, že… že by někdo z nich mohl být pořád naživu?" Cítila jsem, jak se jeho nálada změnila. Najednou se na mě díval hrozně vážně. "Tak to nevím a myslím, že bychom se tím neměli zatěžovat. Chtěl jsem dnes probrat další přeměny, zvířata celkem zvládáš, takže jsem myslel, že by sis mohla zkusit neživé předměty. Není to tak složité, jak to zní. Co říkáš?" Pohladil mě po vlasech. "Že ti stejně nejde odporovat, tak mi řekni, co mám dělat." "Jestli jsi moc unavená, můžeme začít až zítra." "Tak to teda ne, už jsi s tím začal a zajímá mě to, chci to zkusit." A hele, úsměv se zase vrátil. "Dobře, když už tu máme tuhle knihu, můžeš to zkusit s ní. Stejně jako u zvířat si představíš, jak se v ni pomalu měníš. Zní to možná trochu divně, ale zvykneš si." "Já už si zvykla, protože od té doby, co tě znám, je můj život samá divnost." Zase ten jeho podezřívavý pohled... "Ale hezká, viď? Líbí se ti tady? Je to lepší, než žít sama v lese?" "Je to… jiný. Můj život se naprosto změnil. Ale neboj se, líbí se mi tu." Dál už jsem ho nenechala pokračovat v konverzaci, rychle mu vzala knihu z ruky a poodešla pár kroků, abych se mohla soustředit.

Po pár dnech soustředění se mi pořád nepodařilo vžít se do role zaprášené knihy nebo poháru na víno. Spíš se mi nechtělo, zvířata jsou zajímavá, s trochou cvičení se dá naučit létat jako pták nebo skákat jako králík, ale kniha? Jenom leží na polici nebo na stole a nemůže se ani hýbat, stejně jako ostatní věci. Liam mě povzbuzoval a občas mě káral za to, že se málo snažím, ale stejně to nepomohlo. Raději jsem se koukala do zrcadla a zkoušela vypadat jinak. S každodenním tréninkem už nebylo těžké změnit si barvu očí zpátky na hnědou, nebo modrou i zelenou, nebo barvu vlasů, styl oblečení a všelijaké pokusy s mým vzhledem, což jsem pak zkoušela na delší dobu a byla jsem několikrát upozorněna, že je sice hezké, že se procvičuju, ale mám zapomenout na to, že bych prováděla takovéhle změny natrvalo.

Dračí věž - 5. kapitola

15. dubna 2018 v 17:00 | Smrtka314 |  Dračí věž

Magická přeměna

Ze vzpomínek mě vyrušila jedna starší žena, která pracovala převážně v kuchyni, paní Luttenová. Jak jsem zjistila, jídlo připravuje dobře a vždycky se usmívá. Jako první paprsky slunce vždy vešla do mého pokoje s vydatnou snídaní. Přinesla mi nové oblečení od Liama a jsem ráda, že ví, že nosím raději kalhoty než běžné šaty. A taky, že se o mě stará, když nemám skoro žádný majetek.

Předešlý den jsem si ani nevšimla, kolik je na zámku lidí. Liam se zřejmě rozhodl obnovit krásu jeho sídla, jelikož všude po chodbách byli muži v nenápadném oblečení a věnovali se převážně vzhledu a zdobení chodeb i pokojů. Oknem bylo vidět pár zahradníků diskutujících o zahradě, půdě a rostlinách a v dálce vedlo několik mladých hochů krásné a statné koně do stájí. Z kuchyně v přízemí se linula neznámá vůně a po chodbě kolem mě právě proběhlo několik dětí. Nejspíš to jsou děti někoho z lidí, kteří tu pracují. Kousek ode mě bylo na zdi připevněné dvoumetrové zrcadlo, které tam včera určitě nebylo. Chtěla jsem se trochu upravit, ale všimla jsem si, že moje oči mají světlejší barvu. Že by se mi to jen zdálo? Ale ne, vážně se jejich hnědá změnila na hnědo-žlutou. Trochu mě to vyděsilo. Liam má přece modrý znak magie tvorby a modré oči. Šílená ženská z jeho vzpomínek měla ničivou magii s červeným znakem a červené oči. Je snad možné, že bych měla díky magii přeměny oči žluté? Stála jsem tam a nevěřila vlastním očím. Vážně. Nějak se mi o tom nikdo nezmínil. Právě jsem v odrazu viděla Liama přicházet po schodišti z kuchyně, když si mě všiml a zřejmě mu došlo, na co právě myslím, protože chtěl najednou jít zase zpátky a myslel si, že si toho nevšimnu. "Liame!" Zastavil se a otočil, ve tváři zase úsměv a pomaleji, než obvykle, se ke mně přiblížil. "Ano?" "Proč jsi mi neřekl, že se mi změní barva očí? Vypadám jako sova!" Zasmál se a pak se zase tvářil nevinně. "Nepovažoval jsem to za důležité. Zvykneš si nebo si pomocí magie proměny vytvoříš jinou barvu." Zdá se mi to, nebo vážně všechno bere tak jednoduše a klidně? Nic ho nerozhodí? Možná jsem se bála zbytečně a Liam mě navíc uklidnil tím, co řekl. Dokážu se proměnit v jiné věci, až se to naučím, změnit barvu očí nebo vlasů by neměl být takový problém. Podívala jsem se znovu do zrcadla. Jasná sova. Snad se mě nikdo nelekne…

Náš první pořádný trénink byl zase na zahradě. Liam se mě nejdřív snažil naučit přeměny, protože teleportace je velmi těžká a dlouho trvá, než se ji naučím normálně používat, ne jako náhodně předešlý den. A telekinezi prý ovládá jen málo lidí. Myslím, že byl přesvědčený, že to všechno zvládnu poměrně rychle a brzo budu umět skoro všechno, možná i tu telekinezi. Právě tahle jeho důvěra mi skutečně pomáhala to zvládnout líp, než jsem si myslela já. Jeho upřímná radost a moje zvědavost a odhodlání mi dodávaly vůli se učit. Ne, že by to bylo uplně snadné, jako vše to vyžaduje spoustu práce, ale díky Liamovi jsem to zvládala mnohem lépe.

"Koukej se!" Řekl Liam, když jsem se jen na chvíli zamyslela a nedávala pozor. Obdivuju jeho zapálení pro tohle všechno. Věnuje se mi možná víc než by měl. To, jak se o mně stará a co všechno pro mě dělá, mi velice rychle pomohlo získat důvěru a začínala jsem se bát, že by to mohlo přerůst v něco jiného, než jen přátelský vztah. Myslel si, že jsem mu na chvíli přestala věnovat pozornost a proto mě napomenul, přece nebudeme ztrácet čas. Ale líbilo se mi ho pozorovat při práci, jak se snaží, všechno mi trpělivě vysvětluje, pohyby jeho rukou jsou tak ladné a přitom efektivně dokážou téměř cokoliv, jeho tmavé načechrané vlasy… "Ale notak, Lyro!" Zase jsem se zamyslela… "Dávej přece pozor!" Zastavil se a starostlivě si mě prohlížel. Pak se jemně usmál, přišel blíž a řekl: "Vím, že je toho na tebe v posledních dnech moc, ale musíš se snažit. Musíš se umět sama bránit, nebudu na tebe dohlížet pořád." "Jak to myslíš? Slíbil jsi mi, že mě budeš ochraňovat a nenecháš nikoho, aby mi ublížil." Ty jeho pronikavé modré oči… ale ne, musím se soustředit. "To víš, že jsem to slíbil a taky pro to udělám všechno, ale můžou být situace, kdy si budeš muset poradit sama. A magii se musíš naučit. Noták, ještě aspoň chvíli, chci vidět pokroky." Ani jsem nestihla něco namítnout a hned se vedle mě objevilo modré průhledné zvíře, které vypadalo jako kočka, ale bylo mnohem větší. Ladně oběhlo kolečko kolem zahrady, skoro jakoby se ani nedotýkalo země, pak se zastavilo, nabylo úplnou podobu hnědé neprůhledné přerostlé kočky a vyzývavě se na mě podívalo. "Myslím, že tohle zvíře neznáš. Je to lev. Majestátné družné zvíře z oblastí Perni a Elkiasu, živý docela nebezpečný, alespoň pro lidi, kteří nepoužívají magii. Chci, aby ses pokusila se v něj proměnit." Zadívala jsem se lvovi do očí. Vážně úchvatné zvíře. Věděla jsem, že je to všechno Liamova magie, ale to zvíře bylo jako opravdové. "Pořádně si ho prohlédni. Jeho hlavu, bujnou hřívu, tělo, ocas, prostě všechno. Pak zavři oči a představ si ho v mysli. Jeho vzhled, pohyby, zvuky…" Zavřela jsem oči a pořád ho viděla, jak se na mě kouká, otáčí hlavu, slyšela jsem jeho dech a snažila se to všechno vrýt do paměti. "A teď si představ sebe a svoji tvář, která se postupně promění v toho lva." Na chvíli mě to zarazilo a pak jsem se začla smát. "Co je? Já to myslím vážně, proměň se ve lva." "Ale co když se mi to nepovede a budu mít místo vlasů hřívu? Nebo mi naroste ocas a už se to nevrátí zpátky? Co bych pak dělala s ocasem Liame, nebo co když mi narostou vousy? To abych šla rovnou zase do cirkusu…" "Dobře, dobře, uklidni se. Tohle prostě musíš pořád zkoušet, máloco se povede hned napoprvé. Všichni mágové si tím musí projít. Pokud se chceš naučit přeměňovat, budeš to muset zvládnout taky. Prosím." Podíval se mi do očí, jako by mě chtěl přesvědčit pohledem. A docela to fungovalo, nebo mě to uklidnilo alespoň do chvíle, než jsem si znovu uvědomila, že moje oči jsou žluté jako pampelišky. Trhla jsem sebou a odvrátila se od něj. Nějak jsem nemohla snést, že vypadám jinak, byl to divný pocit a Liam to zase poznal. "Hele, do toho se dostaneš, věř mi. Hlavně si nesmíš myslet, že kvůli tomu nejsi hezká nebo že je to nějak špatné. Je to přirozená věc, věc, která nás spojuje, díky které jsme silnější. Spolu to zvládneme." Kývla jsem hlavou a řekla: "dobře." Usmál se. "Liame?" "Ano?" "Jak to děláš?" "Co?" "Kouzlíš slovy." Trochu ho to zaskočilo. "Asi mám talent. Snažím se tě povzbudit. A nikdy se nevzdávám." "Jsi tak sebevědomý. Vždycky víš, co máš dělat a ničeho se nebojíš." "Ale to není pravda, bojím se spousty věcí." Udiveně jsem se na něj koukla. "Čeho třeba?" "Třeba toho, že se dnes nic nenaučíme, takže se koukej snažit." "Ale…" "Někdy si o tom popovídáme, ale teď tu chci vidět dva lvy a žádnou Lyru." Ten teda umí přitvrdit. Skoro jako by mi to nechtěl říct...

Kam dál